Ahoj, mladí objevitelé beskydských tajemství! ❄️🐌
Připravili jsme pro vás zvláštní dárek – úplně nový příběh z Beskyd, který vám poodhalí, co se děje v zimě na našich horách! Dozvíte se, jak se rodí sněhové bytosti, co se stane, když se rozpustí, a jak vypadá jejich každodenní život.
Je to vyprávění o malém sněžném šnekovi, který objeví svoji superschopnost. A možná se také dozvíte, že i ta nejpomalejší bytost může zažít divoké dobrodružství!
Pohodlně se usaďte a nechte se unést do světa beskydských sněhových bytostí… 📖✨
Překvapivý zážitek sněžného šneka Kvapíka
Když se Kvapík znovu narodil, opatrně vykoukl ze své maličké sněhové ulity. Ocitl se uprostřed bílé mýtiny pod vrcholkem beskydské hory. Mžoural na ranní sluníčko, které rozzářilo sněhové vločky jako tisíce malých diamantů.
„Jéé, to je ale krásný den na nasněžení!“ ozývalo se ze všech stran nadšené volání. Napadla tu totiž pořádná hromada sněhu – skoro metr! A to bylo moc dobře. Pro sněhové bytosti je spousta sněhu stejně důležitá jako voda pro ryby. Není nic horšího než málo sněhu. Kdo by chtěl mít třeba jen půlku nohy nebo chybějící ocásek?
Mráz příjemně štípal, a tak Kvapík natáhl krk, aby se mohl lépe rozhlédnout. Nestačil se divit – všude kolem něj se objevily desítky dalších sněhových bytostí. Ony však o svém vzniku nemluvily jako o narození, ale říkaly tomu „nasněžení“. A dávalo to smysl – všechny totiž vytvořila včerejší sněhová vánice.
„Koukejte, koukejte!“ vykřikl někdo nadšeně. „Támhle je sněhový zajíček! A vedle něj… je to opravdu malý slon? Takového jsem ještě neviděl!“
Kvapík sám vypadal jako drobný sněžný šnek, celý bílý a bez tykadel. Jiné bytosti připomínaly podivně tvarované hromádky sněhu, některé další se podobaly zvířátkům. Malý sněhový sloník se zrovna snažil vytvarovat svůj chobot a vypadal u toho tak legračně, že se všichni smáli.
„Ahoj, kamaráde! Taky jsi se zrovna nasněžil?“ ozvalo se vesele nad Kvapíkem. Na pařezu seděla legračně vypadající bytost – nápadně připomínala moudrý klobouk známý z Harryho Pottera. Klobouk se naklonil a spiklenecky na něj mrkl. „Ty jsi určitě sněžný šnek, viď?“
„Hmm,“ zamručel potichu Kvapík. Byl nádherný den, ale on se cítil trochu nesvůj. Nepřipadal si jako mrzout, jen dnes neměl na povídání náladu.
Mezitím se na mýtině rozproudila veselá zábava. Všichni přítomní se radovali ze svého nasněžení a bylo jim jedno, že si vůbec nepamatují, kým byli v minulém životě – tak to u sněhových bytostí chodí. Výjimkou bylo jméno. Na to si postupně vzpomene každá bytost.
„Ahoj, ty, ty… Jak se vlastně jmenuješ, krásko?“ zahřímal hluboký hlas ze zadní části mýtiny.
„Myslíš mě?“ zapípala nadšeně vysokým hláskem sněhová panenka a zatočila se dokola. „Ještě nevím, ale určitě mám krásné jméno. Nevíš, kde najdu zrcadlo?“
„Zrcadlo? Toho jsem ještě nepotkal,“ zasmál se hluboký hlas. „Ale jestli se chceš na někoho podívat, za tebou stojí jeden moc sympatický sněhulák!“
„Jejda!“ vyjekla panenka překvapeně, když se otočila a uviděla velkého sněhuláka, který se na ni usmíval.
Byl to zkrátka první společný den plný veselých nedorozumění. Kvapík to všechno mlčky pozoroval a v duchu si říkal, že tihle sněhoví sousedé jsou možná trochu praštění, ale rozhodně s nimi nebude nuda.
Kvapík měl jedno tajemství – na rozdíl od ostatních sněhových bytostí si pamatoval všechno ze svých dřívějších životů. Zatímco ostatní se po každém roztání a novém nasněžení učili všechno znovu, on už věděl, kdo je a co zažil. To byla jeho malá superschopnost!
Jenže někdy je taková superschopnost trochu za trest. Třeba si až moc dobře pamatoval, jak pomalý sněžný šnek doopravdy je.
„Musím se vydat na cestu,“ zamumlal si pro sebe. Pomaličku se sunul po sněhu směrem k okraji mýtiny.
Věděl, že právě tam ho čeká jeho cíl. Možná to zní trochu legračně, ale i když se pohyboval svou šnečí rychlostí, rozhodně nechtěl ztrácet čas postáváním. Na přemýšlení měl přece celou cestu.
„Hele, už se rozpomenul na své jméno?“ volal za ním zvědavý sněhový klobouk z pařezu.
„Kvapík,“ odpověděl šnek a v duchu se usmál. Věděl, že klobouk si brzy začne říkat pan Čipíčka a stane se z něj ten nejupovídanější „klobouk“ v celých Beskydech.
Kvapík si tyhle věci pamatoval z minula, když byli kamarádi. Tehdy se spolu nasmáli, až se jim vločky třásly… Teď mu připadalo, že už mezi ostatní nepatří. Nebylo snadné být jediný, kdo si všechno pamatuje, zatímco ostatní pokaždé začínají nanovo.
Aby se trochu rozveselil, začal si v hlavě hrát se svou oblíbenou zábavou – počítáním. Nejdříve si spočítal, že mu cesta na okraj mýtiny potrvá víc než den! Miloval čísla a proto si výsledek hned přepočítal – za jednu minutu urazí jeden centimetr cesty. (No, zkuste si doma takovou rychlostí dojít na záchod.) Najednou mu bylo trochu líp.
„Tak zatím pápá!“ mával mu pan Čipíčka z pařezu.
Kvapík se tentokrát opravdu usmál. Na loučení bylo trochu brzo. Cesta k okraji mýtiny mu zabere tolik času, že za tu dobu by stihl přepočítat všechny vločky na své ulitě. A že jich tam bylo!
„Však my se ještě uvidíme, pane Čipíčko,“ zašeptal si pro sebe. Přitom pokračoval ve své neúnavné cestě vpřed, rozhodnutý splnit svůj plán. Ten nejdůležitější plán jeho života.
Kvapíkův tajný plán pochopitelně souvisel s matematikou. Že má zvláštní nadání pro čísla a počítání, zjistil úplnou náhodou. Dokonce ani nevěděl, že se tomu říká matematika.
Bylo to v jednom z jeho minulých životů. Pomaloučku se sunul kolem odpočívadla, kde zrovna seděli dva turisté v tlustých zimních bundách a huňatých čepicích. To ničemu nevadilo, protože normálně si lidé malého sněžného šneka ani nevšimli – byl tak malý a pohyboval se tak neuvěřitelně pomalu, že si ho snadno spletli s obyčejnou hrudkou sněhu.
Tentokrát se ale stalo něco neobvyklého.
„Koukej na tuhle rovnici,“ ukazoval jeden turista druhému stránku v učebnici. „Prý ji zatím nikdo nedokázal vyřešit.“
Kvapíkovi se najednou rozbušilo jeho malinké sněhové srdíčko. Ti dva si povídali o ČÍSLECH! A jak krásně o nich mluvili! Pro ostatní by to možná byla nuda, ale Kvapík byl nadšený. Říkali tomu matematika!
„Páni!“ vydechl tiše. Připadalo mu, že slyší tu nejkrásnější řeč na světě. Každé slovo o záhadné rovnici bylo jako kousek skládačky, který do sebe zapadá. Pak se mu v hlavě rozsvítilo, jako když na sníh dopadne první ranní paprsek.
„MÁM TO! Já znám řešení té záhady!“ šeptal nadšeně.
Musel to turistům říct! Ale jak? Byl přece jen maličký sněžný šnek. A tak dostal nápad – vyšplhá na zábradlí a nějak na sebe upozorní!
To byste nevěřili, jaké zázraky dokáže pomalý šnek, když má motivaci! Kvapík se pustil do šplhání po zábradlí jako největší horolezec všech dob. Na zledovatělém sloupku podal svůj životní výkon – zrychlil až na dva centimetry za minutu!
„Už jen malinký kousek!“ povzbuzoval se sám v duchu.
Ale v tom jeden z turistů dopil poslední lok čaje z termosky. „Brrr, došel mi čaj. Pojďme dál, než tady zmrzneme.“
„Počkejte!“ chtěl křičet, „ještě vteřinku!“ Ale turisté už byli pryč.
Kvapík poprvé v životě dostal vztek. Kdyby v té hloupé termosce byl o jeden hlt čaje více, mohl se s nimi setkat! Nechtěl přijít o matematiku, kterou právě objevil. Ale jakou má šanci, že v Beskydech znovu potká nějakého odborníka na čísla?
Začal počítat: „Hmm, v zimě chodí po horách hodně lidí… někteří z nich musí být matematici… takže když budu u turistické stezky každý den.…“
Nakonec mu vyšlo, že k dalšímu setkání s matematikem dojde nejpozději za 32 let. Zdá se vám to hodně? No, když jste sněžný šnek, musíte umět být trpělivý.
Ale něco důležitého se ten den změnilo – Kvapík objevil, že matematika není jen obyčejné počítání! Je to kouzelný svět plný krásných záhad a vzrušujících tajemství. A i když je pomalý jako šnek (což vlastně je), matematika mu může dělat společnost na každém kroku. Dokázal ji vidět všude kolem sebe – ve tvarech vloček, v pravidelných větvích stromů, dokonce i ve stopách, které za sebou nechávají zajíci ve sněhu.
Od té doby uplynulo už 50 let. Kvapík se znovu a znovu nasněžoval na různých mýtinách, plazil se ke stezkám a čekal na matematiky. Nikdo takový se ale neobjevil. Bylo jasné, že jeho pečlivé výpočty selhaly a on začínal být čím dál smutnější – být jediný šnek na světě, který miluje matematiku, není žádný med!
Proto dneska padla na Kvapíka blbá nálada. Zadumaně se sunul zasněženou mýtinou a díval se, jak se kolem něj ostatní bytosti vesele zdraví a povídají si, když…
„Hele! Co je to tam nahoře?“ ozval se něčí hlas.
Kvapík zvedl oči k nebi. Na křišťálově modré obloze se objevila malinká bílá tečka. Pomalu rostla a zvětšovala se, až…
„Jéééé!“ vydechly všechny sněhové bytosti najednou.
Nad mýtinou se vznášel ten nejkrásnější sněžný drak, jakého kdy kdo viděl! Jeho křídla byla z těch nejjemnějších ledových krystalků. Když jimi mával, jiskřila se v ranním slunci jako tisíce diamantů. Za ocasem se mu táhla stříbřitá stopa z drobných sněhových vloček.
„Letí sem! Letí přímo sem!“ poskakoval vzrušeně pan Čipíčka na svém pařezu.
A opravdu! Drak se začal snášet k zemi. Udělal ve vzduchu elegantní piruetu (Kvapík si nemohl pomoct a hned spočítal, že to byla otočka přesně o 360 stupňů) a přistál přímo před klidně vypadajícím šnekem! Kolem nich se rozvířily sněhové vločky jako jemný oblak jiskřivé mlhy.
„To bylo SUPER!“ jásal pan Čipíčka. Ale Kvapík jen pokrčil rameny – když umíte vypočítat dráhu letu, víte přesně, co čekat.
„Ahoj!“ pozdravil drak vesele Kvapíka. Byl očividně mladý, plný energie a jeho oči zářily jako dva namodralé drahokamy. „Ty jsi Kvapík, že? Já se jmenuju Rudolf, ale říkej mi Rudo!“
„Hmm,“ zabručel Kvapík. Musel uznat, že tenhle drak má něco do sebe.
„Ty teda nejsi žádný mluvka, co?“ zasmál se Rudo. „Ale to vůbec nevadí! Já totiž potřebuju tvoji pomoc!“
Kvapík překvapeně zamrkal. Co by mohutný sněžný drak potřeboval od malého šneka? Možná se chce naučit počítat? Ne, na to Ruda rozhodně nevypadal – působil spíš jako někdo, kdo by raději létal pozpátku, než řešil matematické úlohy.
Ruda se zatvářil vážně: „Potřebuji si pamatovat svoje minulé životy. Hledám totiž svou rodinu, a jeden sněžný život na to nestačí. Moc se bojím, že všechno zapomenu.“ Jeho hlas zněl tak toužebně, že i Kvapíkovo matematické srdce zjihlo. Pan Čipíčka, který celý rozhovor zaujatě sledoval, na pařezu dojetím popotáhl.
Přesto Kvapík zaváhal. „Nemůžu,“ vyhrkl nakonec. Obával se, že pokud teď pomůže drakovi, mohl by prošvihnout setkání s nějakým matematikem a musel by čekat dalších sto let.
Ale pak Ruda řekl něco, co změnilo všechno: „Ty, Kvapíku, znáš tajemství, jak si pamatovat věci z minulých životů. A já…“ drak udělal dramatickou pauzu, „já zase od někoho vím, že toužíš potkat skutečného matematika. Pomůžu ti!“
Kvapíkovi poskočilo jeho sněhové srdíčko. Jak se drak dozvěděl o jeho největším snu? A opravdu to myslí vážně?
„Ale jak bys mi mohl pomoct?“ kroutil Kvapík hlavičkou. „I když budeš létat nad horami, matematiky nepoznáš! Nemají přece na čepici žádnou značku ani nesvětélkují po setmění!“
Ruda se vychytrale usmál, jako by byl na takovou odpověď připravený. Zdálo se, že má v rukávu ten nejlepší plán na světě a je připravený ho použít.
„Poslyš, Kvapíku,“ začal. „Pověz mi – za jak dlouho podle svých odhadů potkáš svého vysněného matematika?“
Kvapík se zamyslel. „Za dlouho. Za tak dlouho, že by tu mezitím vyrostl celý les,“ odpověděl nerad. Byla to vlastně nejdelší věta, kterou řekl za několik svých posledních životů.
„Aha!“ Ruda hrdě vypnul hruď. „A co kdybych tě vzal na svých křídlech tam, kde chodí nejvíc turistů? Šance, že mezi nimi bude nějaký milovník čísel, by se zvětšila, ne?“
Kvapík začal vzrušeně počítat, až mu začala brnět jeho malá šnečí hlavička. „No… to by možná…“
„A víš, co je nejlepší?“ pokračoval Ruda nadšeně. „Můžeme to udělat znovu a znovu! Pokaždé, když se nasněžíš, najdu tě a vezmeme to spolu na místa, kde je nejvíc lidí v celých Beskydech! Stačí, abys mě naučil, jak si pamatovat své minulé životy. Co ty na to?“ navrhoval Ruda tak nadšeně, až mu z tlamy létaly malé ledové jiskřičky.
Kvapíkovi se rozšířily oči. „To je přece…“ nadechl se, „to je ohromný nápad!“ S létajícím drakem by měl mnohem větší šanci potkat vytouženého matematika. Násobení krát létání, plus nová místa, minus čekání… všechna čísla ukazovala, že by to mohlo fungovat!
„Takže, příteli,“ řekl vážně drak, „nabízím ti dohodu: Ty mě naučíš, jak si pamatovat minulé životy, a já…“ pořádně roztáhl křídla, „…budu tvůj osobní létající taxík!“
Kvapík cítil, jak mu poskočilo srdce. Nebyla to jen větší šance potkat matematika, ale znamenalo to, že by v budoucnu nebyl tak sám. Měl by kamaráda, který by si ho pamatoval a pomáhal mu, i kdyby se nasněžil stokrát.
Podíval se na Rudu, který nedočkavě přešlapoval a ocasem kreslil do sněhu nádherné spirály. Možná… možná by mohli být opravdoví přátelé. Matematický šnek a dobrodružný drak – to zní jako začátek něčeho úžasného!
„Tak dobře,“ souhlasil Kvapík. „Naučím tě tajemství Paměťového paláce!“
„Paměťového čeho?“ vykulil Ruda oči.
O téhle metodě se Kvapík kdysi doslechl od jednoho turisty. Když ji pak sám vyzkoušel a vylepšil, zjistil, že si dokáže pamatovat všechno, co se mu v minulých životech přihodilo. Teď to bude muset naučit Rudu.
„Jéé, to zní zajímavě!“ ozval se pan Čipíčka. „Můžu se taky učit?“
„Tak dobře. Představte si velký zámek,“ začal Kvapík vysvětlovat. „V každé komnatě jsou vaše vzpomínky…“
„Já chci RŮŽOVÝ zámek se SKLUZAVKOU!“ vykřikl nadšeně pan Čipíčka.
„To není dětský koutek,“ zamračil se Kvapík. „V první komnatě…“
„A může tam být ZMRZLINOVÝ bazén?“ poskakoval pan Čipíčka.
„TICHO!“ vybuchl Kvapík tak nahlas, až se z nejbližší větve sesypala hromádka sněhu. „Tohle je vážná věc!“
„Tak já si radši postavím vlastní zábavní park!“ zaradoval se nadšeně pan Čipíčka a odskákal zpět na svůj pařez, kde začal plánovat sněhovou horskou dráhu.
Kvapík s Rudou se na sebe podívali a společně se zasmáli. A tak začalo velké učení.
„Představ si obrovský zámek. V každé komnatě jsou tvoje vzpomínky. Když se znovu narodíš, stačí projít správnými dveřmi a všechno si vybavíš!“
Ruda se ukázal jako ten nejzábavnější žák pod sluncem. Když se nemohl soustředit, lítal dokola kolem mýtiny. Když byl nadšený, metal ve vzduchu přemety. A když se mu něco nepovedlo, vyletěl trucovat až do mraků.
„Tak znovu,“ říkal Kvapík trpělivě. „Představ si první komnatu…“
„Už to mám!“ volal Ruda. „V první komnatě jsou všechny hory, které jsem kdy viděl! Ve druhé je každá sněhová bytost včetně tebe! A ve třetí… ups, co to tam bylo?“
Den za dnem se Ruda zlepšoval, zatímco pan Čipíčka opravdu stavěl svou sněhovou horskou dráhu. A Kvapík se měnil taky. Už se tolik nemračil. Dokonce se občas usmál, když Ruda předváděl své vzdušné akrobacie. A jednoho dne se stalo něco neuvěřitelného – Ruda řekl tak legrační matematický vtip, že se Kvapík poprvé v životě rozesmál na celé kolo!
Po týdnu bylo jasné, že i když Rudův Paměťový palác nebude tak dokonalý jako Kvapíkův, bude dost dobrý na to, aby si pamatoval důležité věci. Hlavně slib, který dal svému novému kamarádovi.
Nezapomene na mě, tahle myšlenka hřála Kvapíka u srdce.
Když lekce skončily, stála v sousedství nejen sněžná horská dráha. Velkou část mýtiny zabíral sněhový zábavní park pojmenovaný po svém autorovi Čipíčkov. Kromě divoké horské dráhy tam byl spletitý labyrint, strašidelný dům hrůzy, ohromné iglú s cirkusovou manéží a vysoký skokanský můstek. Polovina sněhových bytostí z mýtiny tam pracovala a druhá půlka se mačkala ve frontách na atrakce. Následující den si to prohodili.
„Opravdu si to nerozmyslíš, Rudo?“ přemlouval ho pan Čipíčka, teď už vážený majitel zábavního parku. „Tuhle nabídku nemůžeš odmítnout: ‚Vyhlídkové lety s Rudou – pilot vám zamává křídly a ještě dostanete slevu, protože nemáme sedadla!’“
„Kdepak,“ Ruda s úsměvem potřásl hlavou a kývl směrem ke Kvapíkovi. „Mám své povinnosti.“
Pak opatrně uchopil Kvapíka za jeho sněhovou ulitu. Mohutně zamával křídly a vznesl se s ním vysoko nad mýtinu.
„Kam to bude?“ zeptal se. „Co takhle k Lysé hoře? Tam je lidí jako vloček!“ Mrkl na šneka přátelsky.
Kvapík stačil jen přikývnout, ohromený tou nádhernou krajinou pod sebou. Mezi zasněženými údolíčky se vinuly stužky stezek a na nich se plahočili drobní turisté. Jeho bystrý mozek se nedal odbýt a hned přepočítával výšky a vzdálenosti, jako by tahle zimní krajina byla obrovská bílá mapa.
„Páni!“ vydechl. „To je nádhera!“
„Trochu se proletíme,“ navrhl hrdě Ruda. A než se Kvapík nadál, stoupali a klesali mezi zasněženými vrcholky hor, rychle se snášeli do údolí a zase letěli vzhůru. Kvapík si všechno pečlivě ukládal do paměti – protože když jste sněžný šnek, tak nikdy nevíte, kde se příště nasněžíte!
Najednou Kvapík ztuhnul. „STŮJ!“ vykřikl tak nahlas, až se Ruda ve vzduchu zakymácel. „Musíme se vrátit k té budově! HONEM!“
Ruda ani vteřinu neváhal, prudce se otočil a zamířil zpět. Co jen Kvapík zahlédl, že ho to tak rozrušilo?
Obloukem se vraceli zpět k velké budově, na níž stál nápis
„HOTEL PETR BEZRUČ“.
A pod ním obrovský plakát hlásal:
„BESKYDSKÝ FESTIVAL MATEMATIKY“
„To není možné!“ Kvapíkovi poskočilo srdce! Před hotelem stála celá skupina lidí v barevných bundách a čepicích. A nebyli to ledajací turisté – byli to MATEMATICI! Byla jich tady celá hromada! O tom se mu ani nesnilo.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Ruda.
Kvapík chvilku přemýšlel. Jeho šnečí hlavička pracovala na plné obrátky. A v tom dostal nejlepší a zároveň nejbláznivější nápad svého života. Měl jediný háček: musí skočit!
„Rudo,“ zašeptal napjatě, „až řeknu TEĎ, musíš mě pustit!“
„Zbláznil ses?“ vyjekl Ruda. „Rozprskneš se na tisíc kousků!“
„Nevadí,“ odpověděl Kvapík klidně a pomyslel si, že těch kousků bude možná ještě víc. „Znovu se přece nasněžím. A ty už víš, jak mě najít, pamatuješ? Věříš mi?“
Ruda chvíli váhal, ale pak přikývl. Tušil, že jeho malý kamarád má ten nápad dobře spočítaný. Rozpažil křídla a připravil se na povel.
„TEĎ!“ vykřikl Kvapík a Ruda pustil sněžného šneka do prázdna.
Kvapík padal, kolem něj svištěl studený vzduch, a země se přibližovala mnohem rychleji, než by kdo čekal. Strach a odvaha se v něm mísily, ale dělal to kvůli matematice, a taky tak trochu kvůli přátelství s Rudou. Země byla blíž… a ještě blíž…
PRÁSK!
Kvapík dopadl na pouliční lampu a rozletěl se na tisíce maličkých sněhových částeček. Jako jemný třpytivý prach se snášely na zmatené matematiky dole. Jeden z nich okamžitě zvedl hlavu a zvolal: „Podívejte na ten nádherný sněhový obrazec!“
„Jako by vločky utvořily nějaký skrytý vzor!“ dodal druhý.
„To je neuvěřitelné, musíme to prozkoumat!“ nadchli se všichni.
Kousíčky Kvapíka pomalu padaly na čepice, bundy i baťůžky matematiků. Ti si začali živě povídat o tom, co právě viděli, a Kvapík – přestože cítil, jak jeho vědomí slábne – slyšel jejich nadšené hlasy. Byl šťastný – právě ovlivnil tolik chytrých lidí! Věděl, že až se příště nasněží, každá jeho sněhová částečka v sobě ponese vzpomínky na vše, co tihle chytří lidé říkali.
Bude mít spoustu nových poznatků, které pak probere s Rudou. Už to nebyla jen matematika, co ho v životě těšilo. Měl kamaráda. A to bylo lepší než všechny rovnice světa.
Vysoko nad mýtinou kroužil Ruda a pyšně sledoval, co jeho malý přítel dokázal. „Počkej, až se příště potkáme,“ šeptal si pro sebe. „To teprve bude dobrodružství!“
Tak co říkáte na příběh o sněžném šnekovi a jeho dobrodružství? Teď už víte, že když v zimě v Beskydech napadne nový sníh, může se stát cokoli!
Možná při své příští zimní procházce uvidíte v závějích nějaké sněhové bytosti. A kdyby vám na čepici dopadla zvláštně třpytivá vločka… kdo ví? Třeba je to zrovna kousek Kvapíka, který ve vás vidí nadějného matematika!
Až půjdete v zimě na výlet do Beskyd, dívejte se pozorně kolem sebe. Na sněhové bytosti je nejlepší čas brzy ráno, když ještě nikdo neprošlapal čerstvě napadaný sníh. A pamatujte – někdy i ta nejpomalejší bytost může zažít to největší dobrodružství! ❄️✨
Tajné know-how! Pošleme vám
Příručku lovce bytostí ve formátu PDF
