Věštírna

Holka, kam jsi dala hlavu! Firůvka se obvykle zlobila na různé věci (třeba na rozlitý inkoust) nebo na některé draky (někdy i na tatínka), ale dneska byla pěkně naštvaná sama na sebe. A to bylo na draka.

Od okamžiku, kdy zaslechla Narí s Ájou hovořit o Orákulu, byla jako v kleštích. Tak moc ji lákalo vydat se za Orákulem a zjistit pravdu o mamince. Jenže zároveň cítila, že správnější by bylo jít za tatínkem a zkusit si s ním ještě jednou promluvit. Nemohla se rozhodnout a už jí z toho brněla hlava.

Dobře, pomyslela si, tohle za mě budou muset rozhodnout šišky! Rychle vyběhla za chaloupku. Tam se nacházela její tajná šišková věštírna. Nebylo to poprvé, kdy se nemohla rozhodnout, a tak už na to byla zařízená.

Šišková věštba je snadná. Nejdříve si položíš otázku, na kterou jde odpovědět jen ANO nebo NE. Pak vyhodíš do vzduchu dvě šišky, a když po dopadu obě ukazují na tebe, je to ANO.

Firůvka už tímhle způsobem vyřešila spoustu otázek. Její věštírnu tvořily dvě krásné šišky, které si pečlivě vybrala v lese. Teď si rozechvěle položila otázku Mám jít za Orákulem? a vší silou vyhodila obě šišky do vzduchu…

Jenže najednou se nad ní mihlo ještě něco dalšího. Veverka! Vystartovala odněkud z jejich střechy a bleskově vylezla na startovací věžičku. Odrazila se a v letu zachytila jednu z šišek. Než se Firůvka nadála, byla ta mrňavá potvora pryč i s polovinou její věštírny!

Co teď? Druhá šiška dopadla tak, že mířila přímo na Firůvku. Pokrčila rameny. Jedna šiška jako znamení souhlasu bude muset stačit. Vyrazí tedy za Orákulem. Možná je dobře, že se teď věštírny nemůže dál ptát. Co kdyby se dozvěděla, že její plán skončí průšvihem?

Večer si Firůvka připravila plán. Zítra se po škole schová a počká, až Ája s Narí půjdou do kabinetu. A pak… pak se uvidí.

Na druhý den se přesně podle plánu schovala za školní budovu. Holky měly jít do Dragomířina kabinetu během odpoledních zkoušek. Proto teď nenápadně vykukovala přes hranu budovy, jestli zahlédne Narí (Ája ještě uklízela třídu).

Mladá dračice opravdu dorazila a vůbec nevypadala, že má v plánu vloupat se do kabinetu samotné velekněžky. S bezstarostným výrazem vklouzla do dveří školy, jako by šla jen na svačinu.

Zato Firůvce tlouklo srdce jako splašené. A zase váhala: má se domluvit s Ájou a Narí, nebo jít do kabinetu sama?

Po krátkém váhání otevřela dveře školy a opatrně se protáhla na chodbu. Jenže vítr za ní dveře prudce přibouchl. Cvak!

Firůvka zpanikařila. Potichu se rozběhla na konec chodby. Tam byla skříňka, za kterou se dalo schovat. Málem to nestihla – vklouzla za skříňku a o vteřinu později dveře Dragomířina kabinetu jemně vrzly. Narí nakoukla na chodbu a zase zmizela.

Tichem prázdné chodby se nesly tlumené hlasy dračic z kabinetu. Pak se přidal další, nový hlas.

Najednou se otevřely vchodové dveře a znovu hlasitě cvakly. Dragomíra!

Firůvka zatajila dech a přikrčila se za skříňkou. Velekněžka došla ke kabinetu, podezřívavě se rozhlédla a vešla dovnitř. Za chvilku vyběhly Ája s Narí – tvářily se jako zmoklé slepice, ale pak se obě ušklíbly. Ty drzé dračice měly z pekla štěstí!

Krátce po nich odešla i Dragomíra.

Teď, nebo nikdy, pomyslela si Firůvka.

Opatrně popošla ke dveřím kabinetu. Naštěstí dračice v Magickém kruhu nevěřily obyčejným zámkům – spoléhaly jen na magickou ochranu. Dveře ji pustily dovnitř.

A první, co uviděla, byly oči.

Orákulum

V rohu místnosti seděl na bidýlku havran s roztaženými křídly a díval se na Firůvku.
Srdce jí málem vyskočilo z těla. Vypadal tak živě! Ale pak pochopila – byl vycpaný.

Seber se, Firůvko, napomenula se. Přišla jsi sem s úkolem!

Začala procházet kabinetem a pátrala po Orákulu. Ája s Narí ho přece našly. Jakpak asi vypadá?

Vtom něco zaslechla. Tlumené volání zespoda. Klekla si a přitiskla ucho na dlaždici.

„Otoč havranem, Firůvko!“ ozvalo se. To muselo být Orákulum – a znalo ji jménem!

Váhavě popošla k bidýlku s vycpaným ptákem. Když k němu zvedla hlavu… měl křídla složená. Otřásla se, rychle popadla bidýlko a otočila s ním. V podlaze něco cvaklo a jedna dlaždice se s tichým plop odsunula stranou.

V díře ležel placatý kámen a usmíval se na ni. Oči se mu nadšením rozzářily.

„KONEČNĚ NÁVŠTĚVA!“ zvolalo Orákulum mohutným hlasem, až to v kabinetu zadunělo.

Firůvka leknutím málem spadla na zadek. Rychle si přiložila prst na ústa. „Pšššt! Někdo by nás mohl slyšet!“

„Promiň, promiň,“ zašeptalo Orákulum provinile dětským hláskem. „Už ani nevím, kdy si se mnou někdo naposledy povídal.“

„Takže ty jsi před chvílí nemluvilo s Ájou a Narí?“ podivila se Firůvka.

„Nó… mluvilo,“ přiznalo Orákulum. „Ale to se nepočítá, to bylo před chvílí. Nediv se, sto let v díře udělá s kamenem divné věci.“

„Sto let?!“ vykulila Firůvka oči.

„Jo. A víš, kolikrát za mnou přišla Dragomíra?“

Firůvka zavrtěla hlavou.

„JEDNOU!“ Orákulum vypadalo dotčeně. „Neuhádneš, co chtěla – abych jí řeklo, kde má… brýle!“

Firůvka se málem rozesmála, ale hned zvážněla – přišel čas na její otázku.

„Já,“ nadechla se. „Moc potřebuju vědět, co se stalo mojí mamince. Prosím! Nikdo mi nechce nic říct.“

Orákulum nadšeně přikývlo, jako by mu její přání udělalo radost. Pak vesele spustilo:

„Prší, prší, jen se leje,
pro tajemství pojedeme,
pojedeme na luka
až Firůvka zakuká!“

Mladá dračice znovu vykulila oči. Zbláznilo se? Nebo mě zkouší? Když na ni kámen povzbudivě zakýval, úplně tichoučce zašeptala: „Ku-ku.“

„Paráda! Vyslovila jsi magické heslo,“ zaradovalo se Orákulum. Pak zavřelo oči a začalo se soustředit. Pak mu začal pohasínat úsměv, jako by zahlédlo pravdu, která není hezká.

„Znám odpověď,“ nakonec proneslo vážným hlasem. „Ale taková velká pravda si od tebe žádá velký skutek. Možná hrdinský čin!“

Firůvka udělala krok blíž. Kámen si pro sebe mumlal („… je ta pravá…, … bude souhlasit…“), pak najednou nadskočil a celý se rozzářil.

„Už vím… musíš splnit tři úkoly!“

Firůvka se zatvářila vyděšeně, ale to už Orákulum začalo nadšeně pozpěvovat:

„Úkol sem a úkol tam,
tajemství ti za něj dám.“

„A.… co mám udělat?“ vydechla Firůvka.

Orákulum přestalo pozpěvovat, zvážnělo a podívalo se jí do očí.

„První úkol zní: Vezmi mě odsud pryč.“

Chvilku bylo ticho. Firůvka zakroutila hlavou, až jí zašuměla křídla.

„Cože? Mám tě odnést z kabinetu velekněžky? Ukrást?“

„Ne ukrást. Osvobodit!“ opravilo ji Orákulum.

„Ale to… to přece nejde!“ Firůvka couvla. „Určitě tě hlídá nějaký magický zámek. Nebo ten začarovaný havran. A já… co když zakopnu a rozbiju tě? Dragomíra by ze mě udělala žábu! Nebo tři!“

Orákulum trpělivě počkalo, až domluví. Když si Firůvka všimla jeho posmutnělého úsměvu, na chvilku zmlkla, ale pak jí to nedalo:

„Proč chceš, abych tě odnesla zrovna já?“

„Protože ty víš, jaké je to být sama,“ odpovědělo. „Sto let jsem leželo v díře, poslouchalo kroky nahoře a doufalo, že někdo přijde.“

Firůvka polkla. O tom, jaké to je být opuštěný, toho věděla hodně.

„Proto jsem si vybralo zrovna tebe.“ Orákulum se jí podívalo do očí. „Vezmi mě odsud pryč. To je tvůj první úkol.“

Orákulum znělo tak smutně, že se Firůvce sevřelo srdce. Zašeptala: „Já nejsem jako Ája nebo Narí. Ty jsou statečné, ale já jsem jen popleta. Rozliju věci, zakopnu, pokazím kouzlo… a tohle je vážná věc.“

„Vážná, ale taky správná.“ Orákulum se na ni prosebně zadívalo. „Firůvko, prosím! Já tady nejsem dobrovolně. Pomůžeme si navzájem. Já ti dám odpovědi o mamince. Ty mi dáš svobodu.“

Firůvka se kousla do rtu. Ukrást Orákulum byla ta nejšílenější věc, jakou kdy zvažovala udělat. Horší než rozlitý inkoust, horší než všechny její předchozí průšvihy dohromady.

Ale když se podívala do těch kamenných, prosících očí…

„Možná… možná bych tě mohla vzít pryč jen na chvíli. Nebo přenést aspoň k oknu, aby ses podívalo ven.“

V tom okamžiku se na chodbě ozvalo cvaknutí dveří a vzdálený zvuk kroků. Firůvka strnula. Kroky se blížily ke kabinetu.