Útěk

Kroky na chodbě se blížily. Dragomíra! prolétlo Firůvce hlavou. Jestli mě tady najde, neudělá ze mě žábu, ale rovnou žížalu!

Rychle přiskočila k bidýlku s havranem a začala jím otáčet. „Musím tě schovat,“ zašeptala směrem k díře v podlaze.

„Počkej!“ ozvalo se Orákulum vyděšeně. „Ty mě tady necháš?!“

„Vrátím se pro tebe,“ slíbila Firůvka a snažila se, aby se u toho nezajíkala. Pustila bidýlko a přiskočila k zavírajícímu se výklenku v podlaze. „Přísahám!“

„Musíš přijít ještě DNES,“ naléhalo Orákulum. „Dnes po setmění budou mít stráže jiné starosti. Je to naše šance!“

„Tak dobře! Večer!“

Plop. Dlaždice zapadla na místo a Orákulum zmizelo.

Kroky na chodbě byly už skoro u dveří.

Firůvka se zoufale rozhlédla. Utéct oknem? Ne, je moc vysoko. Schovat se pod stůl? K tomu se Dragomíra určitě posadí.

Vtom její pohled padl na velký krb.

Komín!

Když byla Firůvka malá dračinka, tatínek jí vyprávěl příběhy o Mistru Zmizíkovi. To byl malý dráček zlodějíček, který často svým pronásledovatelům utekl komínem.

To je ono! napadlo ji v tom zmatku a vrhla se do krbu. Podívala se nahoru – modrý čtvereček oblohy se nezdál tak daleko. Začala se soukat do komína. Lokty, kolena, křídla – nějak to šlo. Všude byly husté nánosy sazí a voněly po magických lektvarech.

Dostala se asi metr vysoko, když se zasekla.

A zasekla se POŘÁDNĚ. Nemohla nahoru ani dolů. Půlku těla měla v komínu, ale její bříško, zadní nohy a ocas jí bezmocně visely dole v krbu. Všem přímo na očích.

Ne, ne, ne!

Vtom dveře kabinetu vrzly. Klap.

Firůvka zděšeně ztuhla – tedy kromě ocasu. Ten sebou švihal ze strany na stranu jako splašený. Nikdy ji neposlouchal, když byla nervózní. A právě teď byla HODNĚ nervózní.

V téhle situaci by už pomohly jen kapky neviditelnosti Mistra Zmizíka.

Uslyšela pomalé kroky. Někdo přicházel blíž.

Pak se ozval hlas – ale v komínu to znělo jako: „Mrm mrm mrmrmrm?“

„Co?“ Firůvka se pokusila odpovědět, ale do tlamičky se jí nahrnuly saze z komína. Chutnaly fakt divně.

Vtom ji něco pevně chytilo za ocas a pořádně zatáhlo. „Jau!“ vypískla.

Ještě jedno zatáhnutí. A pak – ŽUCH! – vypadla z komína a přistála tvrdě na zadek přímo před krb. Rozkašlala se a mávala tlapkami, aby rozehnala černý mrak sazí kolem sebe.

Z oblaku nad ní se vynořila Šebestýna – starší, trochu kulatější dračice s laskavým výrazem. Byla to pomocná učitelka, která občas zaskakovala za Dragomíru. Často chodila do kabinetu připravovat ingredience pro výuku magie.

Teď si ale Šebestýna prohlížela podivnou hromádku sazí u krbu s výrazem naprostého úžasu. „Co tady děláš?“ zeptala se a pak si dračici před sebou změřila. „A která ty vlastně jsi?“

Firůvka si připadala jako kus uhlí s očima. Na vteřinu ji napadlo, že by mohla říct: „Jsem Téa!“ nebo „Jsem Mínka!“ Jenže tím by některé ze spolužaček způsobila pořádný průšvih. Možná byla trochu popleta, ale svoji vinu na nikoho svalovat nebude.

„Jsem… Firůvka,“ přiznala tiše a z nosu jí přitom vyletěl obláček sazí.

Šebestýna si povzdechla. „To jsem si mohla myslet. Firůvka. Kdo jiný by taky trčel v komíně?“ Dala si tlapky v bok, ale přitom se usmála. „Jak ses tam pro všechno na světě dostala?“

„Já… já jsem letěla ze školy domů!“ vychrlila ze sebe mladá dračice první věc, která ji napadla. „Najednou jsem dostala strašnou křeč do křídla a spadla přímo do komína!“

Šebestýna na ni chvíli nedůvěřivě hleděla. Byla to ta nejhloupější výmluva, jakou kdy slyšela. Jenže… na zemi před ní seděla Firůvka. Dračice, která dokázala zakopnout i o stín vlastního křídla a která omylem zapálila tabuli, když ji chtěla smazat houbou.

„Pojď,“ mávla na ni nakonec. „Pomůžu ti uklidit. Takhle to tu Dragomíra nesmí najít.“

Firůvka nemohla uvěřit vlastním uším. To bylo poprvé, kdy se díky své nešikovnosti dostala z průšvihu! Obvykle to bylo naopak. Horlivě přikývla a hned se vrhla ke koštěti. Společně se Šebestýnou zametly saze, oprášily nábytek, a dokonce vyleštily podlahu u krbu.

„Tak, a teď už upaluj domů,“ usmála se na ni Šebestýna. „A příště létej opatrněji.“

„Dě-děkuju,“ vykoktala Firůvka a zamířila ke dveřím.

Když procházela nad místem, kde bylo ukryté Orákulum, ozvalo se zespoda tlumené „Nezapomeň na mě…“

Firůvku zamrazilo v zádech, ale zdálo se, že Šebestýna nic neslyšela. Mladá dračice vylétla ze školy a zamířila rovnou domů. V hlavě jí vířily myšlenky jako hejno splašených motýlů.

Slíbila jsem, že přijdu dneska v noci.

Sama.

Ve tmě.

Ze všeho, čeho se bála – a bála se spousty věcí – byla tma na prvním místě. Vždycky byla.

Přistála před chaloupkou a zhluboka se nadechla. Do večera zbývalo pár hodin. Dost času na to, aby se připravila na noční výpravu.

Ale příliš málo času na to, aby se zbavila strachu ze tmy…

Přípravy

V čem Orákulum odnesu?

Firůvka seděla na posteli a zírala do otevřené zásuvky. Kolem ní se válely věci, které postupně vytahovala a zase odkládala: staré stuhy, kamínky z výletů, obrázek tatínka (který kdysi nakreslila – tatínek tam vypadal spíš jako chlupatá brambora s křídly).

Sáhla hlouběji a ucítila dotek něčeho hebkého. Na dně ležel hedvábný šátek s vyšitými pomněnkami. Opatrně ho vytáhla a přivoněla k němu. I po těch letech voněl jako letní louka a… jako maminka.

Firůvce se sevřelo hrdlo. „Dělám to pro tebe,“ zašeptala do ticha pokojíku, „abych zjistila pravdu.“ Uvázala si šátek kolem krku.

Na Orákulum ale potřebovala něco praktičtějšího. Z košíku s šitím vytáhla svůj vlastní vynález – „ponožkový pytlík“ z tatínkových starých ponožek. Měl poutko na zavěšení, dost místa na jeden placatý kámen o velikosti pořádného lívance a ještě vypadal nenápadně.

Nakonec do pytlíku přihodila ještě jednu věc – malý amulet, který vyrobila ve škole. Měl svítit ve tmě. Občas to i dělal.

Všechno bylo připravené. Zbývalo vyřešit tu nejtěžší věc. Strach ze tmy, který číhal v koutku její mysli jako černý stín. Potřebovala znamení. Potřebovala svou šiškovou věštírnu.

Vyběhla za chaloupku. Jenže od chvíle, kdy jí jednu šišku ukradla ta drzá veverka, neměla Firůvka čas najít nějakou novou. Dřepla si a vzala do tlapky poslední šišku.

„Tak jo,“ řekla nahlas. „Zvládnu v noci překonat strach ze tmy? Mám jít?“

Vyhodila šišku do vzduchu a zatajila dech…

Šiška dopadla a mířila přímo na ni. Bylo rozhodnuto. Vesmír (a šiška) si přejí, aby šla.

Noční dobrodružství začíná

Za okny se setmělo. Firůvka musela předstírat, že jde spát, a tak si došla popřát dobrou noc s tatínkem. Seděl v křesle a četl si nějakou starou kroniku.

„Jdu si lehnout, tati,“ zalhala a cítila se u toho hrozně. Přitulila se k němu a zabořila hlavu do jeho ramene. Potřebovala cítit jeho sílu.

Tatínek ji objal křídlem. Pak se zarazil a jemně se dotkl látky na jejím krku. „Ten šátek…“ řekl tiše a hlas se mu zachvěl. „Dlouho jsem ho neviděl.“ Podíval se Firůvce do očí a smutně se usmál. „Moc ti sluší, Firůvko. Čím dál víc vypadáš jako ona.“

Firůvka musela rychle zamrkat, aby zahnala slzy. „Dobrou noc, tati,“ pípla a rychle zmizela ve svém pokoji. Opřela se zády o dveře a chvilku čekala, než se uklidní.

Ale spát? To rozhodně v plánu neměla.

Vylezla oknem a dopadla do měkké trávy. Vzduch byl chladný a provoněný jehličím. Normálně by roztáhla křídla a letěla, ale představa letu v té černočerné tmě ji děsila. Ne, dneska půjde raději pěšky.

Cestička z osady do Magického kruhu vedla kolem starých smrků, jejichž větve teď vypadaly jako paže příšer. Nejhorší ale bylo šustění listí a praskání větviček, které znělo, jako by ji někdo sledoval.

Firůvka tiskla tlapku k maminčině šátku. „Jsem statečná dračice,“ opakovala si pro sebe, i když její ocas nervózně švihal do stran.

Konečně dorazila k hraničnímu kameni.

Najednou se nad její hlavou ozvalo tiché FÍÍÍÍ-ŠŠŠŠ. Firůvka uskočila do křoví a srdce jí vyletělo až do krku. Někdo tu je! Proti noční obloze se mihly dva stíny. Letěly tiše a mířily přímo k budovám Magického kruhu.

Firůvka nastražila uši. „…doufám, že tam nebudou hlídky,“ donesl k ní vítr šeptaný hlas. Ten hlas znala! „Ája?“ vydechla překvapeně. A druhý stín musela být Narí! Firůvka se zamračila. Že by znovu chtěly mluvit s Orákulem?

Ne, letěly dál, hlouběji do Magického kruhu. Mladá dračice se s úlevou nadechla a pokračovala po stezce.

Nakonec se budova školy vynořila ze tmy jako spící příšera. Okna byla tmavá, nikde ani záblesk světla. Firůvka došla až ke vchodu. Klika byla studená.

„Teď zvládnu první úkol: odnést Orákulum,“ dodávala si šeptem odvahu a tlapkou se dotkla maminčina šátku. Pak pomalinku s tichým vrznutím pootevřela těžké dveře. Jenže za nimi byla TMA.

Byla to ta nejtemnější tma, jakou kdy viděla. Firůvka úplně ztuhla a najednou měla nohy jako z olova. Věděla, že tam někde je chodba, kterou prošla už stokrát – ale všechno v ní křičelo, ať uteče.

Musím to zvládnout, pomyslela si a vytáhla školní amulet. Hrozně ráda by ho hned rozsvítila, ale to by mohlo přilákat pozornost stráží. Musí počkat, až bude uvnitř.

Firůvka zavřela oči a představila si tu samou chodbu zalitou sluncem. Tak, jak ji znala. Udělala nejistý krok vpřed. A pak další. Dveře se za ní s tichým klapnutím zavřely.

Únos Orákula

Firůvka stála v naprosté tmě. Tlapka se jí třásla, když mezi prsty sevřela školní amulet.

„Lumis,“ zašeptala.

Nic. Amulet ani neblikl.

„Lumis!“ zkusila to důrazněji. Amulet slabě problikl a zase zhasl. Jako by se jí vysmíval.

„Prosím, funguj,“ zašeptala a soustředila se ze všech sil. „Lumis!“

A amulet se rozsvítil. Ne zářivě, spíše jako unavená světluška, ale svítil. Firůvka si oddechla a opatrně vyrazila chodbou.

Stačilo pár kroků a stála přímo před dveřmi do Dragomířina kabinetu. Srdce jí bušilo až v krku. Co když tam něco shodí a rozbije? Co když spustí poplach?

Zhluboka se nadechla. „Hlavně klid,“ mumlala si pro sebe. „Stačí postupovat správně. Já to zvládnu. Budu prostě dělat přesný opak toho, co dělám každý den. Budu… anti-Firůvka!“

S tímto odhodláním otevřela dveře. Kabinet vypadal potmě strašidelněji než ve dne. Na policích světélkovaly ampule s podivnými lektvary, na stole vrhala dlouhé stíny mihotavě zářící soška draka a v rohu… v rohu svítily dvě rudé oči.

Firůvka sebou trhla. Havran. Vypadal, že ji sleduje, i když věděla, že je vycpaný. Polkla a začala se pomalinku sunout k bidýlku, aby mohla otočit mechanismem a odkrýt skrýš.

Byla zrovna uprostřed kabinetu, když se z podlahy ozval děsivý zvuk.

GRRRRR… CHRCH…

Znělo to, jako by se tam dole někdo dusil. Firůvka ztuhla.

Orákulum! blesklo jí hlavou. Nemůže ho teď ztratit – ne, když je tak blízko pravdě o mamince.

Zapomněla na to, že má být tichá „anti-Firůvka“. Zahodila veškerý strach. Vrhla se k bidýlku, popadla ho a divoce s ním otočila. Cvak! Dlaždice se odsunula. Firůvka posvítila do díry, připravená poskytnout kameni první pomoc.

„Orákulum! Jsi v pořádku?! Mluv na mě!“

CHRRRR-PFFF… „Hm? Co?“ Orákulum zamrkalo a ospale se na ni podívalo. „Už je čas?“

Firůvka na něj zírala. „Ty jsi CHRÁPALO?!“

„Já nikdy nechrápu,“ zívlo Orákulum, ale pak se zatvářilo soustředěně a proneslo hlubokým hlasem:

„En ten týky,
dva ohníky,
drak vyletěl z elektriky.“

„Co to blábolíš? Vždyť to nedává žádný smysl!“ Firůvka měla sto chutí ho uškrtit. Jenže jak uškrtíte placatý kámen? „Musíme zmizet, než si nás všimnou stráže!“

„Klid, malá dračice,“ mrklo na ni Orákulum. „Tou básní jsem se ti snažilo říct, že stráže mají teď plné tlapky práce s Ájou a Narí ve Svatyni. Máme ideální čas na útěk!“

Takže proto Orákulum vědělo, že dneska budou mít stráže jiné starosti, uvědomila si Firůvka. Ája s Narí tu měly svůj vlastní tajný plán.

Natáhla tlapky do výklenku, aby Orákulum vytáhla. Jenže kámen se ani nepohnul.

„Co to…?“ Zatáhla silněji. Nic.

„Ach ano,“ řeklo Orákulum trochu rozpačitě. „Zapomnělo jsem zmínit, že jsem tady trochu… přidělané.“

„TROCHU přidělané?!“

„No, spíš hodně. Dragomíra si nepřála, abych cestovalo.“

Firůvka si zoufale prohlížela výklenek. Ve slabém světle viděla, že Orákulum leží v jakémsi kamenném lůžku a po stranách ho drží nenápadné kovové svorky. Potřebovala něco, čím by je vypáčila.

Rozhlédla se po kabinetu, ale nic použitelného nezahlédla. Vtom její pohled padl na polici s magickými pomůckami. Mezi ampulemi ležela stříbrná lžička na míchání lektvarů. Dlouhá a pevná.

Popadla ji, zastrčila konec pod Orákulum. „Jejda, to studí!“ protestovalo.

Pak Firůvka zabrala. LUP! Kámen vyskočil z důlku a ona ho chytila do náruče.

„Svobodááá!“ zajásalo Orákulum (naštěstí šeptem).

Firůvka rychle vytáhla svůj ponožkový vynález a otevřela ho. „Polez dovnitř.“

Orákulum se dlouze podívalo na pytlík. Pak na Firůvku.

„To je… ponožka?“

„Ponožkový pytlík. Je praktický, dá se nosit u těla a nikdo v něm nebude hledat Orákulum. Tak polez!“

„Ale… voní to jako nohy.“

„POLEZ!“

Něco v jejím hlase muselo znít dost rozhodně, protože Orákulum poprvé, co ho Firůvka znala, zmlklo a poslušně se nechalo vložit do pytlíku.

Zatím šlo „anti-Firůvce“ všechno na jedničku. Dokonce nezapomněla zavřít prázdný výklenek. Ale pořád zbývala poslední maličkost – dostat se nenápadně z Magického kruhu.

Nový úkol

Firůvka si pytlík přivázala k pasu, opatrně otevřela dveře a vykoukla na chodbu. Přesně v tom okamžiku amulet zhasl.

„Lumis,“ zašeptala zoufalým hláskem. Nic. Zkusila to ještě jednou, ale zase nic. Zatracená magie! Vždyť by stačilo, aby amulet svítil už jen malou chvilku.

Nakonec si musela z kabinetu půjčit jednu zářivou ampuli, která vydávala ještě méně světla než amulet. Snad ji dokáže zítra nenápadně vrátit. Nervózně vykročila z kabinetu… a pak se to stalo!

Její ocas se rozhodl udělat to, co dělal vždycky, když byla nervózní. Začal sebou švihat doleva a doprava. Jenže tentokrát se jí při tom omotal kolem vlastní nohy.

„Jauvajs!“ Firůvka zakopla. Ponožkový pytlík se uvolnil, sletěl jí z pasu a dopadl na zem.

Orákulum vypadlo z pytlíku a začalo se rychle kutálet po chodbě. „Juchůůů! To je jízda!“ volalo a vzápětí zmizelo Firůvce ve tmě.

PRÁSK, BÁC, DRNC! „Dá se to nějak zastavit?!“ zaslechla mezi nárazy už o poznání méně nadšené volání.

Nakonec se ozvalo poslední, dřevěné BUM – to Orákulum narazilo do dveří na konci chodby.

Firůvka k němu doběhla a popadla ho do tlapek. „Jsi v pořádku?!“

V mihotavém světle se jí zdálo nějaké zelenější.

„Dávám čtyři hvězdičky,“ zamumlalo Orákulum a zavřelo oči. „Asi budu blinkat.“

****

Firůvka se zastavila až daleko od školy, na louce za hranicí Magického kruhu. Teprve tam se odvážila vyndat kámen z pytlíku a položila ho na mech.

Orákulum se zhluboka nadechlo čerstvého vzduchu. Pak pomalu zvedlo oči k jasné noční obloze, kde zářily tisíce hvězd. Firůvka se posadila vedle něj.

„Hvězdy,“ zašeptalo dojatě. „Sto let jsem nevidělo hvězdy. Jsou pořád tak krásné.“

„Jedna z nich patří mojí mamince,“ zašeptala Firůvka. „Tatínek říká, že na mě odtamtud dohlíží.“

Orákulum tiše hledělo na oblohu. Pak se otočilo na Firůvku a v hlase mělo opravdovou vděčnost. „Děkuju ti, Firůvko, že jsi mě z té díry odnesla.“

„To nic,“ usmála se mladá dračice. Stálo to za to. I ten strach. „Takže… splnila jsem první úkol,“ připomněla mu jemně.

„Ano,“ přikývlo Orákulum a očima mu prolétly šibalské jiskřičky. „Teď je čas na druhý. Ale neboj, tenhle bude snadnější! Nemusíš nic krást ani se nikam vloupat.“

Firůvka nastražila uši. „Tak co to je?“

Orákulum se na ni významně podívalo. „Druhý úkol zní: Vezmi mě s sebou na obřad zasvěcení mladých dračic. Chci být u toho, až získáš svůj magický roh.“

„Na… na obřad?“ Firůvka zamrkala. „Kam smí jen pár vybraných dračic?“

„Přesně tak.“

„A ty chceš, abych tě tam PROPAŠOVALA?“

„No… když to tak řekneš, zní to trochu odvážně.“

„TROCHU?!“

Firůvka si položila hlavu do tlapek. Právě ukradla magický artefakt z kabinetu velekněžky. A teď má propašovat mluvící kámen na nejposvátnější obřad v životě každé dračice.

Možná ta šiška přece jen nemířila správným směrem.