Ahoj, milý čtenáři!
Tento bonusový příběh vznikl ve speciální spolupráci s hokejovým klubem HC Oceláři Třinec a je naším dárkem pro věrné fanoušky hokeje v celé České republice.
Pamatujete si na Werkáčka? Na mladého červeného draka, kterého už nebavilo jen tak sedět ve skalním sídle pod Javorovým a číst si o hrdinských činech svých předků. Toužil zažít vlastní dobrodružství!
Jeho opatrný tatínek byl sice proti, ale chápající maminka mu tajně darovala kouzelný amulet od jablunkovských draků, který ho měl chránit před zraky lidí. Werkáček tak mohl konečně začít tajně létat nad Beskydami. Na svých výletech si našel prvního kamaráda, vtipného lesního ducha Kůrovláska, uvězněného v pařezu, a od podivného věštce Mžoury si vyslechl záhadnou předpověď.
Víš, co Mžoura předpověděl Werkáčkovi?
Klikni zde a vyslechni si většbu
To všechno ho jen utvrdilo v tom, že jeho osud nečeká ve skryté jeskyni, ale venku ve světě. A tak se s těžkým srdcem, ale plný odhodlání rozhodl – opustí domov a najde místo, kde se sny o hrdinství stávají skutečností.
A právě tam náš příběh navazuje. V den, kdy se chystal opustit vše, co znal…
Werkáček se postavil na okraj skalní věže. Srdce mu bušilo. Byl nadšený z nadcházejícího dobrodružství, ale zároveň mu bylo smutno, že opouští rodiče. A taky byl trochu nervózní. V duchu si slíbil, že je nezklame.
Pak se mohutně odrazil, roztáhl křídla a zamával jimi. Vydal se hledat místo, kde odhodlání, statečnost a hrdinství ještě dávají smysl.
Konečně! Stačilo pár mávnutí křídly a stromy kolem se proměnily v zelenou šmouhu. Werkáček zabral ocasem, aby se vyhoupl nad les. Zaplavila ho čistá radost a opojný pocit svobody. Letí! Sám! Vstříc velkému dobrodružství!
Kam asi dneska doletím? říkal si nadšeně. Uvidím moře? Bude na severu sníh?
Zabral mohutnými červenými křídly a začal stoupat ke slunci. Otázky se mu honily hlavou jako roj včel a on stoupal ještě výš. Cítil se jako opravdový drak z legend, které mu táta čítával! Ještě nikdy neletěl tak bláznivě.
A tak nepozorně.
„HEJ! BACHA! UHNI!“ ozvalo se ostře těsně nad ním.
Než se stihl Werkáček zorientovat, zahlédl nad sebou kus padáku i s parašutistou. Prudce zahnul, jenže bylo pozdě. Pravé křídlo se mu zamotalo do tenkých lanek.
„To né!“ zoufale vykřikl parašutista a rval za šňůry. Marně. „Ne, ne, ne!“
Padák se do poloviny sbalil. Werkáček sebou trhnul, ale tím si smyčky jen víc utáhl. Zkusil mávnout. Křídlo, zatížené lidským tělem, odmítlo poslechnout.
A pak začali padat.
Vzduch kolem svištěl a řítili se zemi vstříc. Werkáček znovu zabral křídly. Chyba! Roztočili se do divoké vývrtky. Svět se změnil v rozmazanou šmouhu.
Tohle byl boj o život! Rozhodně o život parašutisty a možná i o jeho vlastní.
Parašutista se ovšem nevzdával. Neztrácel čas. Vytáhl odněkud nůž a začal rychle přeřezávat zamotaná lanka.
„Honem, honem,“ mumlal. Cink – první lanko povolilo. Krátkými řezy uvolňoval jedno lanko za druhým. Cink – další pryč. Nůž se blýskal ve slunci.
Ale země byla pořád blíž. Všechno kolem nich divoce tančilo.
Tohle přece nemůže být konec! blesklo Werkáčkovi hlavou. Musím něco udělat!
Tentokrát jen pomalu mávnul levým, volným křídlem. Zpomalili! Mávl ještě jednou. Zase to pomohlo! Pád se měnil z nekontrolovatelného řícení v o něco pomalejší sestup. Snad mají šanci.
Jenže země byla už nebezpečně blízko. Parašutista zběsile řezal dál. Najednou se ozvalo hlasité KŘUP! Poslední lanko zadrnčelo a prasklo. Werkáčkovo křídlo bylo volné!
„Jupí!“ vykřikl a okamžitě roztáhl obě křídla. Vzduch ho zachytil jako obří ruka. Jeho pád se zastavil, ale parašutista…
Muž padal dál. Vypustil záložní padák, jenže ten se jen bezmocně zamotal do zbytků toho hlavního.
Tohle nemůžu dopustit, uvědomil si Werkáček. Byla to moje nepozornost. Moje chyba.
Složil křídla a střemhlav se vrhl dolů za padajícím mužem. Vítr mu hvízdal kolem uší a oči mu slzely. Rychle se blížil a už viděl vyděšený obličej parašutisty. Jeho marnou snahu srovnat let.
Teď! Sotva deset metrů nad zemí zachytil padák svými silnými zadními tlapami. Zabral křídly ze všech sil – svaly protestovaly, klouby praskaly, ale fungovalo to! Parašutistův pád se zpomalil. Vzápětí dopadl měkce do trávy.
Zvládl jsem to! Zachránil jsem lidský život!
Werkáček se za ním úlevně ohlédl. Zabral křídly, aby nabral výšku, a v tu chvíli to uviděl.
Černé linky přímo před sebou.
Bylo pozdě uhnout. Jeho pravé křídlo narazilo přímo do drátů vysokého napětí.
PRÁSK!
Ostrá, palčivá bolest mu projela křídlem. Jako by ho pohltil oheň. Do těla mu vjel proud hnaný silou dvaadvaceti tisíc voltů. Něco takového nevydrží ani červený drak.
Před očima mu tančily mžitky. Naštěstí letěl dál a křídlo se z drátů sesmeklo. Jenže to už Werkáček nevěděl – mžitky zesílily a obklopila ho tma. Dál už jen padal.
Poznámka pro čtenáře: Werkáček je kouzelný drak – a i jemu byl zásah elektřinou osudně nebezpečný. Ve skutečném světě je elektrické vedení extrémně nebezpečné. Buďte opatrní a držte se od drátů daleko!
První, co si náš hrdina uvědomil, byl zvuk šumění listí. Cítil, jak se mu na kůži prohánějí teplé paprsky slunce. Když otevřel oči, zjistil, že leží ve spadaném listí a všude kolem je rozlámané křoví. Slunce bylo vysoko na obloze – musel tu ležet celé dopoledne.
Jak jsem se sem dostal?
Polámané větve ukazovaly, kudy vedla jeho „přistávací dráha“.
Werkáček se protáhl. Každý sval ho bolel a cítil se, jako by ho sežvýkala obří želva Lesonoska a pak zase vyplivla. Ale zdálo se, že nemá nic zlomeného. Červený drak přece musí něco vydržet, říkal si povzbudivě.
Opatrně se vyhrabal na nohy a zkontroloval amulet na svém krku, zdál se být v pořádku. Pak vykoukl z křoví. Ocitl se hned vedle louky, nad kterou zlověstně bzučely dráty elektrického vedení.
Werkáček se otřásl – jeho cesta začala trochu jiným dobrodružstvím, než si představoval. Ale to ho přece nemůže zastavit!
Připravil se k letu, roztáhl křídla, mohutně se odrazil a…
BUM!
… vzápětí se křovím kutálel v kotrmelcích jako velká červená koule. Do pusy mu vlétla hlína smíchaná se starým listím.
„Fuj,“ zamumlal a vyplivl hlínu, ve které se kroutil slimák velký jako šiška.
Pak se zmateně vyškrábal na nohy. Co se stalo?
Roztáhl křídla a tentokrát si je pečlivě prohlédl. Levé bylo v pořádku, ale pravé…
Werkáčkovi se sevřelo hrdlo. Celá vnější polovina křídla byla zčernalá a pokrytá podivnými vzory od elektrického výboje. Vůbec ji necítil. Visela bezvládně jako hadr na sušáku.
„Ne,“ zašeptal. „Ne, ne, ne!“
Zkusil s ní pohnout – nic. A znovu. Nic. Křídlo nefungovalo!
Werkáček se posadil do trávy a zíral na své bezvládné křídlo. Drak, který nemůže létat… V očích ho začaly pálit slzy. Mám se vrátit domů? Jak se bude tvářit maminka a co na to řekne táta? Bude zklamaný?
Zhluboka se nadechl. Vzpomněl si na kroniku, kterou mu táta kdysi četl. Nějaký jejich předek přišel v bitvě o půlku křídla, ale za pár měsíců mu dorostlo. Jeho křídlo se taky uzdraví. Musí!
„TOHLE NENÍ KONEC!“ vykřikl najednou a praštil tlapou do země.
Jenže co dál? Werkáček se rozhlédl. Před ním se táhly zelené kopce směrem k městu. Za ním se rozprostíral les a domov.
„Když nemůžu letět,“ řekl nahlas a narovnal se, „tak půjdu pěšky. Červený drak se nevzdává!“
Vyrazil z kopce dolů, rovnou za nosem. Každý krok byl zvláštní – nikdy předtím nemusel takhle dlouho chodit. Byl zvyklý na létání, ne na šlapání po zemi jako nějaká… ještěrka. Kamínky ho píchaly do tlapek, větve se mu pletly pod nohy.
Po chvilce narazil na úzkou stezku označenou zelenou značkou. Vydal se po ní a poprvé si všímal věcí, které z výšky nikdy neviděl – mravenčí stezky nebo pavučiny třpytící se v paprscích slunce.
Možná že chůze není úplně k ničemu, pomyslel si.
O pár minut později uslyšel hlasy. Rychle uskočil za mohutný buk. Kolem prošla skupina turistů – rodina s dětmi, všichni v pestrobarevném oblečení a s batůžky na zádech.
„Mami, mám hlad!“ kňoural nejmenší kluk.
„Já nevím, kam se poděly ty halušky, Tomíku. Ale najíme se v Třinci, je hned za kopcem.“
Třinec! Werkáček si vzpomněl na maminčino varování: „Amulet neoklame všechny lidi najednou. Zaměří se jen na ty, kteří si tě všimnou. Ovšem pokud by na tebe zíraly desítky lidí, kouzlo by selhalo.“
Ve městě budou stovky, možná tisíce lidí. Co když amulet funguje po zásahu elektřinou taky napůl, tak jako jeho křídlo? Ale co jiného může dělat? Musí to risknout.
Pokračoval dál. Minulo ho první auto. Werkáček zatajil dech. Tak trochu čekal, že se ozve skřípění brzd, řidič vyskočí a začne křičet: „Drak! Pomóc! Příšera!“
Jenže auto jen projelo kolem. Zdálo se, že amulet funguje!
A tak mladý drak přidal do kroku. Čekala ho další zkouška. V dálce už viděl bílou ceduli: TŘINEC.
Vzduch začal měnit vůni. K vůni lesa a trávy se přidalo něco ostřejšího, kovovějšího. Železo. Hodně železa.
Tak do toho, povzbuzoval se Werkáček. Jsem červený drak. Prošel jsem ohněm – tedy spíše elektrickým obloukem – a zvládl jsem to. Projdu i městem.
Zhluboka se nadechl a vykročil do neznáma. Jeho dračí srdce bilo jako o závod, ale ne strachem. Spíš vzrušením.
Protože i když nemohl létat, pořád byl na své cestě za dobrodružstvím… A taky by ho ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo, co ho tam čeká.
Kdo je to Lesonoska a proč měl Werkáček pocit, jako by ho sežvýkala?
Werkáček si trochu oddechl. Třinec, který se z dálky zdál jako obrovské, rušné město, byl na okraji vlastně docela klidný a vylidněný. A tak drak pokračoval po žluté turistické značce. Míjel rodinné domky s úhlednými zahrádkami a přes plot občas zahlédl člověka.
Na jednom trávníku se pohybovala podivná želva s kolečky a požírala trávu. Lidé mají ochočené želvy? Werkáček sledoval, jak se otočila na kraji trávníku a pokračovala jiným směrem.
„Na co tak čučíš? To je robotická sekačka, ty venkovane,“ ozvala se posměšně sojka. Seděla na stromě nad ním a odletěla dřív, než stihl odpovědět. Werkáček se naježil. Ještě žádný pták si k němu nedovolil být takhle drzý.
Další zahrada ho přilákala vůní grilovaného masa. V břiše mu zakručelo. Na terase domku se opékala nějaká voňavá pochoutka, zatímco její majitel sekal trávu. Jenže nějak zvláštně – v trávě vznikal obří obrazec. Werkáček nemohl uvěřit vlastním očím. Byla to hlava draka! Kde se to ocitl?
Raději v sobě potlačil zmatek a pokračoval dál. Zatím si ho nikdo nevšiml a bude lepší, když to tak zůstane.
Ale pak se přímo naproti němu vynořil chodec. Byl to postarší chlapík s pivním bříškem. Na černém tričku měl podivný nápis AC/DC a na hlavě kšiltovku. Werkáček trochu ztuhl, ale pokračoval v chůzi.
V duchu si říkal, jak ho asi amulet zobrazí – jako jiného obyčejného člověka, nebo třeba jako nějaký stroj? Asi by nebylo taktické vypadat jako stánek se zmrzlinou, když je dneska docela horko.
A pak se to stalo – když se míjeli, prohodil chlapík: „Čau, draku!“ a pokračoval dál, jako by se nic nestalo. Werkáček si zkontroloval amulet na krku. Nefunguje? Ale proč se ten chlapík ani trochu nevylekal? To musela být náhoda! Třeba tady říkají ‚draku‘ místo ‚kamaráde‘.
Tím ovšem podivné události nepřestaly! Werkáček prošel nevelkým lesíkem a vyšel na další cestu, kde bylo ještě víc rodinných domků a další stavby.
V dálce před sebou zahlédl hlouček lidí v červených tričkách. Něco na sebe pokřikovali. K nim se za chvíli přidal další, znovu v červené. Jako by se srocovalo hejno ptáků.
„Ahoj, Werkáčku,“ cosi ho zatahalo za nohu. COŽE? Náš hrdina se šokovaně zastavil. Slyšel správně, že ho někdo právě oslovil jeho jménem?
Za nohu ho drželo sotva pětileté lidské mládě, které začalo vykřikovat: „Mamí, je tady Werkáček!“
Mladý drak ztuhl jako solný sloup. Pak se opatrně zkusil vyprostit z dětského sevření.
„Ehm… asi si mě s někým pleteš,“ zamumlal a začal pomalu couvat.
„Mamí, Werkáček mluví!“ zapištělo dítě ještě nadšeněji.
To už bylo na červeného draka příliš. Dal se na útěk. Musel se zbláznit z toho úderu elektrickým proudem! Nebo možná je v kómatu a tohle všechno se mu zdá!
Jak jinak vysvětlit, že ho nějaký lidský špunt oslovuje jménem?
Za chvilku zvolnil a přešel do chůze – nerad by k sobě přitahoval pozornost, když jeho amulet funguje takhle podivně. Chodců přibývalo a všichni na sobě měli červená trička a šály. A na některých z nich byla zase ta dračí hlava!
Vtom mu dopadla na rameno těžká ruka.
„Tak co, draku, deš na šichtu? Nějak pozdě!“ zaburácel u jeho ucha bujarý chraplavý hlas. Vedle něj stál mohutný člověk a tvářil se dobrácky. Werkáčka ovanula vůně piva.
„Tu Spartu dáme!“ zahulákal a pak se připojil k hloučku lidí, kteří je míjeli. Na zádech měl velké číslo 56 s nápisem DAŇO. Všichni začali skandovat: „Tři-nec, Tři-nec!“
Takhle to dál nejde! pomyslel si Werkáček, kterého se definitivně zmocnila panika. Tohle město je prostě BLÁZNIVÉ. Rozhlédl se a rychle se vmáčkl do nejbližšího živého plotu. Pevně se rozhodl, že počká do půlnoci, rychle projde opuštěným městem a vyrazí dál.
„Tady by ses neměl schovávat. Je to tu hrozně nebezpečné!“ ozvalo se odněkud nervózní zašeptání. Werkáček se zmateně rozhlédl. V křoví se krčilo něco malého. Tentokrát to určitě nebyl lesní duch – na toho to bylo moc… chlupaté?
„Tady dole,“ pokračoval šeptavě hlas. Mezi listím živého plotu se schovával pes. Tedy ten nejmenší pes, jakého kdy Werkáček zahlédl. Trochu se třásl a šediny na jeho čumáku a uších prozrazovaly, že už není nejmladší. Ocásek se mu chvěl jako list ve větru. Kolem krku měl uvázanou červenobílou šálu.
„Ty jsi pes,“ prohlásil překvapeně Werkáček.
„To je přece jasné. Jmenuju se Bonki a patřím k plemenu krysaříků,“ prohlásil Bonki a začal očichávat Werkáčkovu nohu. „Tuhle vůni neznám,“ prohlásil nakonec a zvědavě si ho prohlížel. „Vypadáš jako náš maskot…“ Bonki teď naklonil zkoumavě hlavu napravo, pak nalevo, a nakonec do Werkáčka ještě párkrát šťouchl čumákem: „Jenže jsi falešný. Pravý Werkáček je plyšový.“
Werkáček se chytil za hlavu. Už je to tady zase! Kdy mu konečně někdo vysvětlí, co se v tomhle městě děje?
„Jak vůbec můžeš znát moje jméno?“ vyhrkl. „Jsem tu sotva pár minut!“
Bonki si odfrkl. „Protože jsi Werkáček, maskot Ocelářů. Každý tě zná. I když, jak už jsem říkal, jsi nějaký divný…“
„Ale já nejsem žádný maskot!“ bránil se drak. „Jsem na cestě za statečností a hrdinstvím! A mám tenhle amulet, který mě má skrýt, ale očividně funguje nějak divně.“
Popsal Bonkimu, jak ho maminka vybavila amuletem a co se mu stalo tady ve městě.
Bonki chvíli koukal, vrtěl ocáskem a pak vydechl: „Páni! Takže ty jsi opravdový drak a jmenuješ se Werkáček?“ Znovu zakroutil hlavou s těma jeho velkýma ušima a pustil se do vysvětlování:
„Tvůj amulet funguje, jen se stalo něco neuvěřitelného. Maskot našeho klubu je taky červený drak. Jenže zatímco ty jsi skutečný, ten náš je plyšový a uvnitř kostýmu je člověk.“
„Aha,“ Werkáček to začínal chápat. „Takže amulet zařídil, že ti lidé ve mně vidí draka, ale myslí si, že jsem plyšový. Ale kde přišli k mému jménu?“
„Náš maskot se jmenuje podle Werk arény, kde se hraje hokej,“ vysvětloval Bonki.
„Tak pozor,“ ohradil se Werkáček a v duchu uvažoval, co je to hokej. „Naše rodové skalní sídlo se taky jmenuje Werk, ale podle mého prapředka Werkava Ohnivého. To je pradávné dračí jméno!“
Bonki se zatvářil tak překvapeně, jak to jen krysařík dovede.
„Myslíš, že je to jen náhoda?“ Werkáček byl trochu zmatený.
„Náhoda?“ Bonki zavrtěl ocasem. „Můj páníček vždycky říká, že v hokeji náhody neexistují. Všechno má svůj důvod, stejně jako naše setkání.“
Werkáček si všiml, že když pejsek mluvil o páníčkovi, na okamžik přestal vrtět ocáskem a oči mu zesmutněly. Ale než se nad tím mohl zamyslet, ozvalo se z vilky za jejich zády zoufalé zavytí nějakého zvířete.
Bonki sklopil uši i ocas a celý se rozklepal: „Slyšel jsi to? Já už tady nevydržím ani chvilku! Musíme hned pryč!“
Werkáček se nebojácně otočil a vykoukl z křoví. Na domě visela cedule s velkým nápisem VETERINÁRNÍ KLINIKA. „Ale proč? Vždyť to jsou jen nějací doktoři.“
Jenže vtom se z vilky ozval další děsivý zvuk.
„No právě – doktoři,“ prohlásil Bonki. „Já jsem totiž pacient na útěku. A jestli mě chytí, určitě mi dají nějakou injekci! Takže utíkáme. Hned!“
Bonki nečekal na drakovu odpověď a vyrazil z křoví jako střela. Jeho malé nožky se míhaly tak rychle, že Werkáček měl co dělat, aby mu stačil.
„Počkej, kam běžíme?“ volal za ním, ale krysařík už uháněl po chodníku. Červená šála mu vlála kolem krku jako prapor.
„Do bezpečí! Do Werk arény!“ zavolal Bonki přes rameno a prudce zahnul za roh.
Werkáček běžel za ním a všiml si, že se na ně lidé otáčejí. Někteří mávali, jiní volali: „Ahoj, Werkáčku!“ nebo „Sparta bude dneska brečet!“ A jeden malý kluk dokonce vykřikl: „Mami, podívej, Werkáček venčí pejska!“
„Buď… v klidu!“ vyrážel ze sebe za běhu Bonki. Všiml si, jak je mladý drak nervózní. „Myslí si… že jsi… jejich zbožňovaný maskot!“
„To je šílené,“ mumlal si pro sebe Werkáček. Pořád si na to nemohl zvyknout. Lidé vidí obrovského draka běžícího po ulici a vůbec se nediví!
Čím dál víc lidí mělo na sobě červené oblečení a na některých opět zahlédl obrázek dračí hlavy. Proběhli přes přechod (kde jim dokonce auto zastavilo a řidič na ně zamával) a pokračovali širokou ulicí lemovanou stromy.
„Bonki, k čemu je vlastně ta Werk aréna?“ zeptal se Werkáček, když trochu popadl dech.
Krysařík zpomalil na rychlou chůzi a ohlédl se. Veterinární klinika byla bezpečně daleko.
„To je náš chrám,“ prohlásil slavnostně. „Místo, kde se hraje hokej. Kde Oceláři bojují…“
Werkáček mu skočil do řeči. „Oceláři? To jsou nějací rytíři?“
„Ještě něco lepšího! Jsou to bojovníci na ledě,“ prohlásil Bonki hrdě. „A taky je to místo, kde…“ jeho hlas se na okamžik zachvěl, „kde jsem byl vždycky nejšťastnější.“
Werkáček si všiml, že pejskovi zase posmutněly oči.
„A proč tam teď míříme?“
„Protože tam to dobře znám. Navíc…“ Bonki se zastavil a podíval se na Werkáčka, „tě tam všichni pustí. Jsi přece jejich maskot, ne?“
Nakonec došli po širokém chodníku mezi ploty až před obrovskou moderní budovu. Werkáček nikdy nic takového neviděl. Byla mnohem větší než jejich skalní sídlo a celá se leskla sklem a kovem. Nad vchodem svítil nápis WERK ARÉNA.
„Počkej,“ zasípal Bonki a zastavil. Zdálo se, že divoký útěk ho opravdu vyčerpal. Unaveně si sedl na zadní. Čumák měl navlhlý a celý se třásl. „Dej mi chvilku.“
Werkáček si ještě pořád obdivně prohlížel stavbu. „Kdy jsi tu byl naposledy?“ zeptal se, aby řeč nestála.
„Před měsícem s páníčkem,“ odpověděl Bonki a Werkáček znovu zachytil jeho smutek. „Můj páníček… on je ten největší fanoušek Ocelářů v celém Třinci.“
Werkáček si sedl vedle něj a poslouchal.
„Chodili jsme tu spolu na každý zápas.“ Bonki se otřepal, jako by zaháněl smutek. „V dešti, sněhu, vždycky jsme dorazili. Až…“
„Až?“ zeptal se tiše Werkáček.
„Až teď… Můj páníček je v nemocnici.“
Werkáček natáhl tlapu a jemně pohladil malého psa po hlavě. Chtěl ještě něco říct, ale Bonki se postavil na všechny čtyři a statečně se otřepal. „Dost řečí! Musíme se dostat dovnitř. Tam na mě nikdo nemůže.“
„Ale jak?“ podivil se drak. „Vždyť je u vchodu nějaká stráž.“
Bonki se na něj podíval s lišáckým zablýsknutím v očích. „Oni nečekají psa. Ale čekají tebe.“
„Mě?“
„Jasně! Jsi přece maskot. Prostě půjdeš, jako by se nechumelilo. Uvidíš, bude to hračka.“
Došli ke vchodu, kde stál člen ochranky v černé bundě.
„No to je dost, draku!“ pozdravil Werkáčka vesele. „Jdeš pozdě, už se hraje první třetina! A… moment, to je Bonki? Pane jo, kde se tu bereš, ty malej uličníku?“
Strážný se sehnul a podrbal krysaříka za ušima. Bonki nadšeně zavrtěl ocáskem.
„Starýho Frantu pustili z nemocnice?“ zeptal se nadějně a podíval se na Werkáčka.
Ten jen pokrčil rameny a doufal, že amulet funguje i na ostrahu.
„Aha,“ chlapík se narovnal a jeho úsměv trochu pohasl. „No, každopádně běžte, fanoušci nesmí čekat.“
Pustil je dovnitř a Werkáček poprvé vstoupil do budovy plné lidí. Všude byl shon, smích a mezi tím vším se proplétaly děti, které nebavilo se koukat na hokej – a tak ho v předsálí samy hrály. Bonki vedl Werkáčka chodbami, které očividně důvěrně znal.
„Honem, chytni to,“ ukázal tlapkou na dveře s nápisem POUZE PRO PERSONÁL, kterými právě někdo prošel a pomalu se zavíraly.
Dostali se na chodbu pokrytou gumovým kobercem, pak k dalším dveřím. Werkáček slyšel, jak se odněkud ozývá dunění, jako by se blížila bouřka.
„Co to je?“ zeptal se nervózně.
„To jsou fanoušci,“ usmál se Bonki. „Počkej, až to uvidíš.“
Prošli posledními dveřmi a najednou stáli před mantinely s plexisklem a s výhledem na ledovou plochu. Werkáček zalapal po dechu. Nad nimi se tyčily tribuny plné lidí, tisíců a tisíců lidí v červených dresech. Vlnili se, zpívali, bubny duněly.
A pak se to stalo.
Na ledě se mihli hráči v červených dresech. Černá šmouha prosvištěla vzduchem. Ozvalo se ostré, kovové CINK!
Na zlomek sekundy se celý ten řvoucí kotel ztišil v napjatém očekávání.
„GÓÓÓÓÓL!“ zaburácelo stadionem tak mohutně, že se Werkáčkovi zachvěla žebra.
Celá aréna explodovala radostí. Lidé skákali, objímali se, mávali šálami. Hráči na ledě se shlukli do jedné radostné hromady.
Werkáček stál jako přimražený. Něco v jeho hrudi se najednou rozhořelo. Pocit, který nikdy předtím nezažil. Jako by všechna ta radost, všechno to nadšení, všechna ta sounáležitost tisíců lidí najednou protékala i jím.
„To je…“ začal, ale nenašel slova.
„To je hokej,“ dokončil za něj Bonki s úsměvem.
Werkáček se podíval na malého psa, pak zpět na burácející stadion. Vnímal, jak se mu v žilách probouzí něco prastarého. Něco, o čem mu vyprávěl táta. Odhodlání. Statečnost. Hrdinství. Tohle nebylo bojiště s meči a štíty, ale oheň v srdcích lidí byl stejný.
V tu chvíli mladý drak z prastarého rodu poprvé v životě ucítil, že možná našel místo, kam patří. Nevěděl ještě jak ani proč, ale cítil to v každé šupině svého těla.
„Synku, kaj jsi byl?!“
Něčí ruka popadla Werkáčka za rameno a začala ho táhnout chodbou. Patřila staršímu upocenému chlapíkovi v tričku s dračím logem Ocelářů.
„Měls být u fanshopu už před deseti minutama! Teď je tam chudák Rostík. Za chvilu bude přestávka, tak se prohodíte.“
Werkáček zmateně otevřel tlamu, ale než stačil něco říct, Bonki do něj šťouchl čumákem.
„Mruč a kývej! Maskot nemluví!“ zašeptal rychle.
„Mmmmm?“ zamumlal Werkáček nejistě.
„Jo, jo, já vím, že je vedro,“ pokračoval chlapík a táhl ho dál okrouhlou chodbou pod tribunami. „Ale to není výmluva. Musíš střídat Rosťu, je mu blbě.“
Werkáček znovu zkusmo zamručel a přikývl. Bonki cupital za nimi a horečně přemýšlel. Tohle se vymklo kontrole!
Zastavili se u dveří s cedulkou SKLAD. Chlapík je otevřel a Werkáček uviděl malou místnost se zrcadlem, věšáky a na každém z nich visel… drak. Tedy plyšový kostým draka, který byl Werkáčkovi až nečekaně podobný.
„Fuj!“ vyhrkl, než se stačil ovládnout. Teď zalitoval, že má tak dobrý čich.
Vešli dovnitř. Místností se linul odér, který připomínal kombinaci starých ponožek, zpocených dresů a vůni mokrého psa.
Chlapík zalapal po dechu. „Kurnik, dneska je to tady jak v opičím pavilonu ostravské zoo. Říkal jsem vám tisíckrát, používejte ten deodorant!“
V tu chvíli se dveře znovu rozlétly. Vpadl do nich bledý mladík. V chůzi ze sebe svlékal dračí převlek a přitom se držel za břicho.
„Díky, že mě střídáš,“ zasténal a sundal si poslední část kostýmu. „Ta domácí klobása byla…“ S bolestnou grimasou se opřel o zeď. Pak zasípěl: „Jdu umřít na záchod.“ A vypotácel se z místnosti.
Chlapík pokrčil rameny. „No, tak máš pět minut. Pak vyrazíš na ochozy mezi lidi.“ A s tím odešel. Drak a pes zůstali v místnosti sami.
Werkáček se podíval na Bonkiho. Bonki se podíval na Werkáčka. Jako by hráli soutěž, kdo mrkne jako první.
„Takže… teď máš jít bavit lidi,“ konstatoval pejsek a snažil se tvářit povzbudivě. „To zvládneš. Budeš mávat, dávat placáka a pózovat. Takhle dokážeš zabavit celou tribunu.“
Ve Werkáčkovi ale hrklo. Doteď ho chránil amulet. Jenže maminka jasně říkala, že jeho síla stačí jen na pár desítek lidí. Ne na tisíce! Všichni ho uvidí v jeho pravé podobě!
„Bonki!“ vydechl a cítil, že začíná panikařit. „Ten amulet! Tolik lidí nezvládne… jeho síla se vyčerpá! Všichni uvidí, že jsem skutečný drak!“
Bonki se zamyšleně podíval na plyšové kostýmy. Pak na Werkáčka, jako by si ho měřil. Zavrtěl ocáskem a chápavě zvedl čumák k nejbližšímu plyšovému převleku.
„Obleč si to.“
„Cože?!“
„Je to jediná možnost,“ řekl Bonki neúprosně. „Musíš se převléct za sebe sama.“
Werkáček si představil, jak se souká do převleku. „To myslíš vážně? Do převleku se nevejdu.“
„Máš lepší nápad?“
Werkáček neměl. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu na chodbě, zadržel dech a začal si navlékat kostým. Nejdřív nohy – byly příliš krátké. Pak tělo – bylo příliš úzké. Hlava se mu nevešla do kapuce.
„Tohle nebude fungovat,“ zamumlal skrz látku, která mu zakrývala půlku obličeje.
Vtom se ozvalo zabušení na dveře a tlumený hlas: „Tak kde jsi?! Za chvilku je přestávka, lidi čekají!“
„Honem,“ Bonki začal tahat za různé části kostýmu. „Tady je zip… ne, to je kapsa… aha, tady!“
S trochou (vlastně spoustou) tahání, strkání a občasného nadávání se jim podařilo Werkáčka do kostýmu nacpat. Za dvě minuty! Ještě že měl dneska jen snídani.
„Jak vypadám?“ zeptal se Werkáček a pokusil se podívat do zrcadla.
„Jako…“ Bonki hledal diplomatická slova. „Jako maskot, který měl těžký den.“
Werkáček si v duchu povzdechl. Celý život slyšel o odhodlání, statečnosti a hrdinství červených draků. Nikdo mu ale neřekl, že hrdinství někdy znamená obléct si propocený plyšový kostým a předstírat, že je zábava pro děti.
„Tak pojď,“ řekl Bonki. „Čeká tě spousta fanoušků.“
Werkáček udělal krok.
„Odhodlání,“ zamumlal si pro sebe. „Statečnost.“ Další krok. „Hrdinství.“
Otevřel dveře a vyšel na chodbu. V dálce slyšel dunění tisíců fanoušků.
„Víš co?“ řekl Bonkimu. „Dneska ráno jsem snídal doma pod Javorovým. A kdyby mi tohle někdo řekl, tak bych mu nevěřil.“
„Vítej v Třinci,“ ušklíbl se krysařík. „Tady se dějou věci!“
A s tím vyrazili vstříc Werkáčkovu prvnímu vystoupení jako oficiální (i když náhradní) maskot HC Oceláři Třinec.
Stadion se vyprázdnil a světla nad tribunami pohasínala.
V malé převlékárně si Werkáček s úlevou sundal plyšový kostým. Nedokázal se přestat usmívat.
„Páni,“ vydechl nadšeně. „To bylo… neuvěřitelné! Všechna ta energie a hlavně hokej!“
Bonki mu mezi třetinami trpělivě vysvětloval pravidla a Werkáček tomu úplně propadl.
Nikdy by ho nenapadlo, že lidé dokážou něco takového. Viděl, jak se řítili po ledě rychlostí blesku. Sledoval je, když bez váhání padali do střel, aby ochránili svou branku.
„Proč jeden hodil toho druhého na zem a rozhodčí to nechal být?“ ptal se Bonkiho.
„To byl čistý bodyček. Ale kdyby ho chytil za dres nebo ho podrazil hokejkou, byl by to faul.“
Hokejový tahák
- Bodyček: povolené zastavení soupeře ramenem nebo tělem
- Faul: porušení pravidel (podražení, držení apod.); následuje trest
- Vhazování: rozhodčí hodí puk mezi dva hráče a hra pokračuje
- Maskot: postava, která baví fanoušky a podporuje tým
Werkáček poslouchal s otevřenou tlamou. Hokej byl jako bitva, ale s pravidly! Každý hráč věděl, co má dělat. Obránci chránili branku, útočníci se snažili dát gól, brankář byl jako poslední hradba. A všichni bojovali společně. Pro tým, pro klub i pro fanoušky.
„Pojď,“ usmíval se Bonki, „něco ti ukážu.“
Vedl ho tichými chodbami k točitému schodišti.
„Kam jdeme?“
„Na střechu. Chodívali jsme tam s páníčkem po zápase.“
Když vyšli nahoru, ocitli se na ploché střeše arény. V dálce zapadalo slunce nad siluetou Beskyd s Javorovým, jeho domovem.
„To jsou železárny,“ Bonki ukázal čumákem na opačnou stranu, kde bylo vidět město s továrními budovami a komíny. „Kvůli nim jsme Oceláři. Tam se ocel rodí a tady na ledě se kalí.“
Večerní vítr jim pročechral srst i šupiny. Posadili se na nízký betonový okraj.
„Můj páníček říkal, že hokej je jako život,“ začal Bonki vyprávět a hlas se mu trochu třásl. „Někdy vyhráváš, někdy prohráváš, ale nejdůležitější je bojovat až do konce. A mít dobrý tým.“
Chvíli mlčel. „Jmenuje se František. Kdysi býval nejlepší brusič bruslí široko daleko. Před velkými zápasy brousil hráčům nože tak, že na ledě zpívaly.“
Polkl. „Jenže pak ho zradily ruce. Artróza, řekl doktor. Páníček z toho byl moc smutný. Přestal chodit do šatny… ale pak mu dcera přinesla mě, malinké štěně, a to zabralo. Od té doby jsme byli na každém zápase. V dešti, ve sněhu. Deset let, Werkáčku.“
Starý krysařík se roztřásl. „Já a můj páníček. A teď je měsíc v nemocnici. Co když… už ho neuvidím?“
Werkáček ho k sobě přitiskl křídlem a Bonki pokračoval:
„Když byl v nemocnici, starala se o mě sousedka. Ale včera mě páníčkova dcera místo za ním odvezla na veterinu. A já… utekl.“
Najednou před sebou Werkáček neviděl svého odvážného průvodce, ale jen starého, unaveného pejska.
„Najdeme způsob, jak se k němu dostat,“ prohlásil pevně. „Třeba ze mě amulet udělá v nemocnici lékaře.“
„S tou tvojí červenou budeš vypadat spíše jako hasič,“ usmál se Bonki. „Páníček vždycky říkal, že zápas nekončí, dokud nezazní poslední siréna.“
Werkáček odhodlaně přikývl. „A ta naše ještě nehoukala.“
Když se tma definitivně prolnula s krajinou, rozhodli se vrátit dovnitř. Aréna byla tichá jako prastarý chrám. Otevřenými vrátky proklouzli přímo na ledovou plochu, která se teď matně leskla pod svitem několika nouzových světel.
„Je to zvláštní,“ řekl Werkáček tiše. „Před chvílí tu bylo tisíce lidí. A teď… takové ticho.“
„To není jen ticho,“ opravil ho Bonki. „To je čekání. Aréna čeká na další zápas. Na další bitvu.“
Werkáček si klekl. Položil tlapu na led – byl chladný, ale pulzoval energií jako dračí srdce. Jako by se do něj vepsaly všechny góly, všechna vítězství i prohry.
Tohle bylo to místo. Tady odhodlání, statečnost a hrdinství nebyly jen slova ve starých kronikách. Tady dýchaly s každým fanouškem, potily se s každým hráčem, jiskřily při každém nárazu do mantinelu.
„Víš, co mi říkal táta?“ pokračoval Werkáček. „Že červení draci musí hledat místo, kde jejich oheň něco znamená. Kde jejich síla může sloužit vyššímu cíli.“
„A?“ zeptal se Bonki tiše.
Werkáček se postavil a rozhlédl se po aréně. Jeho hlas nabyl pevnosti a přesvědčení.
„Našel jsem ho. Tady. V Třinci. Mezi lidmi, kteří vědí, co znamená bojovat. Kteří rozumí tomu, že pravé hrdinství není v tom porazit draka – ale nevzdat se, když v play-off prohráváš 0:3 na zápasy. Vstát, když tě srazí na led. Věřit svému týmu.“
Bonki zavrtěl ocáskem. „Takže… zůstaneš?“
„Zůstanu,“ přikývl Werkáček rozhodně. „Možná se moje křídlo neuzdraví hned. Možná budu muset ještě chvíli nosit ten příšerný kostým. Ale našel jsem své místo. Našel jsem svůj tým.“
„Hej, vy dva!“ ozval se přátelský hlas. „Co tu ještě děláte? Za chvíli zamykám.“
Werkáček se ještě naposledy ohlédl na led. Pak se usmál.
„Víš co, Bonki? Ráno jsem se probudil jako drak, který hledá smysl svého života a touží někam zapadnout.“
„A teď?“
„Teď jsem Werkáček. Drak Ocelářů. To je víc, než jsem si dokázal představit.“
Werkáček našel svůj nový domov a Bonki zase nového přítele. Zdálo by se, že jejich dobrodružství končí. Ale co když teprve začíná?
Werkáček s Bonkim brzy zjistí, že zraněné křídlo a propocený kostým jsou jejich nejmenší starosti.
Před nimi stojí hned dvě mise: odhalit nebezpečného nepřítele, který začne ohrožovat Oceláře, a zároveň vypátrat, co se stalo s Bonkiho milovaným páníčkem.
Je na čase, aby se do akce pustila ta nejpodivnější detektivní dvojice v historii Třince – skutečný drak s poraněným křídlem a starý, ale statečný pejsek Bonki.
Připravte se na napínavé dobrodružství, které vás zavede do podzemí Werk arény a odhalí vám místa, na která se běžný fanda nedostane!
Příběh Werkáček a záhada zmrzlého ohně najdete v příštím díle Kronik beskydských draků.
Tajné know-how! Pošleme vám
Příručku lovce bytostí ve formátu PDF
