Za teplých červnových večerů uvidíš v trávě zelenkavé tečky. To jsou světlušky.
Zajímavé je, kdo přesně svítí. U našich světlušek samička létat neumí – sedí v trávě a svítí, aby ji našel létající sameček. Její světlo je vlastně vzkaz: jsem tady.
Pokud sebereš odvahu a půjdeš za tmy do vlhkého lesa, můžeš najít na zemi tlející dřevo.
Někdy z něj vychází slabá zelenkavá záře. Nesvítí dřevo – svítí houba, jejíž vlákna v něm rostou. Lidé tomu odedávna říkali liščí oheň a chodili se na to dívat jako na zázrak.
Nejlepší svítilny na světě mají ryby v hluboké vodě, kam sluneční světlo nedosáhne.
Ďas mořský má nad tlamou natažený „prut“ se svítící návnadou. Malé rybky za světlem připlavou – a je po nich.
Tak si to srovnej: Ája rozsvítila světlo, aby se přestala bát. Ďas ho rozsvítí, aby si nalákal večeři.
Věděl jsi, že…? 🤔 Světlo živých tvorů je studené. Když si rozsvítíš lampičku, žárovka se zahřeje. Světluška ne. Skoro všechna energie se u ní změní na světlo a skoro nic se neztratí v teple. Žádná lampa, kterou lidé vyrobili, to zatím neumí tak dobře jako brouk v trávě.
V červnu, hodinu po setmění, vyraz s někým dospělým k okraji lesa nebo na louku. Nesviť si baterkou – oči se musí přizpůsobit tmě, trvá to skoro dvacet minut. Pak se dívej nízko do trávy.
A na podzim ve vlhkém lese zkontroluj tlející kmeny. Když budeš mít štěstí, uvidíš liščí oheň.
Nebude to tak jasné jako Leopoldův palec. 🔦
Ale je to skutečné. 🐉
Tajné know-how! Pošleme vám
Příručku lovce bytostí ve formátu PDF
