Máš uvnitř hodiny, které běží, i když spíš. Říkají tělu, kdy má být ospalé, kdy má mít hlad a kdy se má probudit.
Jenže tyhle hodiny nejdou úplně přesně. Běží o kousek pomaleji než den venku.
Normálně to nevadí – každé ráno je seřídí denní světlo. Podíváš se z okna a hodiny se srovnají.
Když ale žádné světlo není, nikdo je neseřídí. A ony se pomalu rozejdou.
Jmenuje se Michel Siffre a je to francouzský badatel. V roce 1962 slezl do ledové jeskyně v Alpách a zůstal tam dva měsíce – bez hodinek, bez kalendáře, bez slunce.
Nahoře měl tým, kterému hlásil, kdy vstal, kdy jedl a kdy jde spát. Ale nikdy se neptal, kolikátého je.
Když mu 14. září zavolali, že experiment končí, Siffre nechápal.
Podle něj bylo teprve 20. srpna.
Ztratil skoro měsíc. Netušil o tom.
O deset let později to zkusil znovu, tentokrát na 205 dní. Jeho tělo si tam zavedlo úplně vlastní režim – někdy byl vzhůru a spal tak, že jeden jeho „den“ trval skoro dvakrát tak dlouho jako den venku.
Takže co ty rýhy? 🪨
Ája dělá přesně to, co Siffre. Počítá dny podle toho, jak se cítí. A to znamená, že číslo na její stěně nemusí sedět s datem venku. Může být napřed. Nejspíš je pozadu.
Grda mluvila o dvou měsících. Otázka je, o čích dvou měsících mluvila.
Na jedno odpoledne se zbav hodin. Sundej si hodinky, otoč displej telefonu, zakryj hodiny v kuchyni. Poproš někoho, aby ti nic neříkal.
A pak si zkus tipnout:
Většina lidí se v odhadu splete tím víc, čím delší dobu hádá. A to ještě vidí ven z okna.
Ája okno nemá. 🕯️
Počítá jen podle sebe. 🐉
Tajné know-how! Pošleme vám
Příručku lovce bytostí ve formátu PDF
