Ačkoliv by se s vámi lecjaký přírodopisec hádal, strom na obrázku nepatří mezi smrky, nýbrž spadá do zvláštní čeledi stromů toulavých. Kdykoliv se setmí, vytáhnou tyto stromy kořeny ze země a svobodně putují po Beskydech. S prvními paprsky slunce musí kořeny zase zapustit a stát bez hnutí až do tmy.
Většina toulavých stromů si své cesty užívá. To ovšem neplatí pro Klopotína. Po tmě špatně vidí, ustavičně si plete směry a zakopne o všechno, včetně vlastních kořenů. Pokaždé se v lese ztratí, a když ho zastihne slunce, musí zůstat stát v trní, studeném potoce nebo uprostřed mraveniště. Jednou dokonce zatuhl uprostřed těžebního výseku a než stihl v noci utéct, seřízli ho dřevorubci na půlku.
Klopotína bezpečně poznáte podle nervózního křečovitého úsměvu, který mu zatvrdne na tváři každé ráno, když přijde na to, že je v dalším maléru. Klopotín je ve skutečnosti velmi milý strom, ale nic naplat, taky docela dřevo.