Dobrých sedm tisíc let předtím, než jsme začali počítat svůj kalendář, žil v Mezopotámii řemeslník jménem Nabuchalřezal. Živil se stavbou absurdně velkých modrých brán, které zdobil obrázky bájných zvířat. Když už mu došla všechna, která znal, vydal se do světa hledat inspiraci.
A tak se stalo, že jedné zimy zabloudil až k nám do Beskyd. Toulal se po lesích až najednou spatřil, co hledal. Napůl zakrytý sněhem spal tam podivný tvor. Zobák měl zahnutý jako orel, ale uši špičaté. Pod ptačí hlavou měl složené pařáty, ale zadní nohy byly chlupaté, jako by patřily lvu. Švihal si nad nimi ze spánku dlouhým šelmím ocasem. Nabuchalřezal vykřikl nadšením, ale to neměl dělat, protože se po něm rozespalý netvor ohnal zobákem.
Mezopotámec utržil ošklivý šrám. V panice běžel dolů do vesnice, kde ho chasníci ošetřili. „Dyž chceš budit hřívozoba, musíš na to mět gryf,” pravil mu jeden. Nabuchalřezal po našimu neuměl, ale správně mu došlo, že se kdesi v této větě ukrývá jméno onoho podivného stvoření. Naneštěstí si vybral špatně, a tak se beskydští hřívozobi zapsali do historie pod názvem gryfové.