Ještě než svět zahltily sociální sítě a komunikátory, měli lidé jediný spolehlivý způsob, jak se vypovídat ze svých tajných lásek, starostí a nejtěžších trápení – šli do lesa a svěřili se stromům. Zatímco jinde dávali přednost vrbě, v Beskydech hledali stromy obývané Snovači. Bytosti tiché a trpělivé, které člověka vyslechly beze slova, uložily jeho přání do své kůry a v noci mu z nich utkaly sen. Ne snad, že by Snovači měnili svět, to ne. Ale aspoň na jednu noc vám dovolili prožít to, co jste si ani nahlas říct netroufli.
Jenže to mělo svá úskalí. Čím víc lidí Snovače navštěvovalo, tím těžší bylo vyznat se v těch záplavách tajností, tužeb a stesků. A tak se stávalo, že Snovač v zápalu práce omylem prohodil jedno přání s druhým. Není pak divu, že si jdete večer lehnout s hlavou plnou romantiky… a probudíte se s neodbytnou touhou celý den šlapat zelí.
Pokud vás něco takového potká, nezbývá než se vrátit ke svému Snovači, položit dlaň na jeho kmen a potichu mu připomenout, co bylo skutečně vaše. S citem a pokorou samozřejmě. Našlo se pár takových, kdo přišli Snovači vynadat, a od těch dob snili každou noc jen o tom, jak od rána do večera štípou dříví pro celý Valašský kraj. Bez svačiny.