Jak se vyhnout druhému úkolu?

„Ne,“ řekla Firůvka rozhodně. „Tohle nejde. Je mi líto, ale musíš vymyslet jiný úkol.“

„Jiný úkol?“ Orákulum se tvářilo dotčeně. „Sto let jsem snilo o tom, že uvidím něco tak úžasného! Dragomíra o tom obřadu mluvila pořád. Já chci na obřad!“

„Jenže já tě nemám kam schovat! Na obřad zasvěcení smíme mít jen slavnostní ozdoby a rozhodně žádné…“ Firůvka ukázala na vlněný vynález u pasu, „… žádné ponožkové pytlíky!“ bezradně rozhodila tlapkami. „Navíc vůbec nevím, co se tam bude dít. Prosím, vymysli něco jiného!“

Orákulum nakrčilo kamenné čelo. „Tobě prostě chybí fantazie. Já mám spoustu nápadů!“ řeklo a hned nadšeně navrhlo: „Co kdyby sis mě přilepila smůlou na břicho? Řekneš, že jsem módní ozdoba.“

Firůvka si povzdechla. „Ozdoba velká jako hřib? Tohle by mi neprošlo ani u paní Šebestýny, natož u Dragomíry.“

„Tak si mě nasadíš na hlavu jako klobouček,“ rozzářilo se Orákulum. Tenhle nápad podle něj působil docela normálně.

„Dračice kloboučky nenosí a kamenné už vůbec ne.“

„Dobře, dobře…“ kámen horečně přemýšlel. „Tak mě prostě spolkni a u Zřídla mě pak zase vy–“ Orákulum se zarazilo a trochu zezelenalo. „NE! To není dobrý nápad. Jedna hvězdička z pěti.“

Firůvka si schovala hlavu do dlaní. „Pochop to, Orákulum. Jsi moc… viditelné.“

Chvíli jen tak koukali na hvězdy.

„A co kdybych prostě bylo… menší?“ ozvalo se Orákulum do ticha.

Firůvka zvedla hlavu. „Jak menší? Ty jsi kámen. Kameny nerostou ani se nezmen–“ Oči se jí rozšířily hrůzou. „Ne. NE! To snad nemyslíš vážně!“

„Zmenšovací kouzlo Minimis!“ zajásalo Orákulum. „Zmenšíš mě a schováš třeba do čelenky nebo do náušnice! Nikdo si toho nevšimne!“

Mladá dračice na něj zírala s otevřenou pusou. „Já? Zmenšovací kouzlo?“ Vytáhla svůj školní amulet, který teď jen smutně poblikával jako umírající světluška. „Podívej se na tohle! Můj světelný amulet svítil přesně pět minut, než se rozhodl, že má dost. A ty chceš, abych tě zkusila zmenšit?! Víš, co se stane? Proměním tě v dýni! Nebo u toho rovnou vybuchneš!“

Orákulum ji chvíli pozorovalo. Pak jeho hlas zvážněl a najednou v něm byla cítit moudrost věků. „Poslouchej mě, Firůvko. Nešikovnost není nic jiného než nezkrocená síla.“

„Ale…“

„Tvůj problém není v tom, že nemáš talent,“ přerušilo ji Orákulum pevně. „Tvůj problém je, že se bojíš. Bojíš se, že něco zkazíš, a proto se ti to stane.“

„Ale obřad je už za pár týdnů…“ špitla Firůvka.

„Ne týdnů, ale za tři měsíce. To je moře času!“ zvolalo Orákulum energicky. „Sto let jsem leželo v díře a nade mnou si povídaly dračice o magii i o kouzlech. Znám teorii. Vím, jak na to.“ Podívalo se jí do očí. „Tvůj kamarád ti pomůže, Firůvko.“

Firůvka zamrkala a někde uvnitř ní se rozlilo teplo. „Kamarád?“

„Jasně, že tvůj kamarád!“ Orákulum se na ni povzbudivě usmálo. „Čeká nás moře práce. A bude to bolet! Teda hlavně mě. Ale zvládneme to. Naučím tě kouzlit tak, že Dragomíře spadne brada až na zem.“

Firůvka ztichla.

Pomůžu ti. Zvládneme to.

Taková slova už dlouho neslyšela. V Přípravce ji jen opravovali a spolužačky se jí smály nebo vyhýbaly. Náhradní maminka na ni moc času neměla – věnovala se hlavně malování obrazů (byla to první dračí umělkyně v osadě). A Firůvka doma nemohla s tatínkem o Přípravce mluvit – magický zámek to nedovolil.

„Tak co? Jdeš do toho?“

Firůvka se podívala na hvězdy. Pak na maminčin šátek, který měla stále kolem krku. A nakonec na ten tvrdohlavý kámen. Strach tam pořád byl. Ale vedle něj se objevilo něco nového. Naděje a odhodlání.

„Dobře,“ vydechla a postavila se. „Jdeme do toho.“

„Výborně!“ zajásalo Orákulum. „První lekce začíná zítra. A sežeň si helmu. Mám pocit, že ji budeš potřebovat.“

Nečekaný problém

„Máme problém,“ řekla Firůvka hned druhý den ráno, když se ještě před Přípravkou stavila za Orákulem na jejich tajné místo u hranice Magického kruhu.

„Jaký problém? Zrušili obřad zasvěcení? O tom bych snad muselo něco vědět!“ Orákulum se vyděsilo.

„Ne, to ne! Jenže…“ Firůvka se zamračila. „Já nemám magický roh.“

„No jasně, že nemáš. Proto jdeš na obřad zasvěcení, aby ti narostl.“

„Právě! A bez magického rohu nemůžu pořádně kouzlit. V Přípravce používáme tréninkové rohy a magické kapky, které fungují jen chvilku. Ale ty máme jen ve škole.“

Orákulum se zamyslelo. „Tak si je půjč.“

„Jen tak si je mám půjčit?“

„A proč ne? Jsi studentka, ne? Máš právo trénovat.“

Firůvka se zarazila. Tohle ji nenapadlo. Vždycky předpokládala, že všechno bude složité, protože pro ni všechno složité bylo. Ale co když tentokrát ne?

Firůvka sbírala odvahu celé vyučování. Když pak nesměle požádala Dragomíru o tréninkový roh a lahvičku magických kapek na „procvičování po výuce“, velekněžka jen mávla tlapkou.

„Jen si je vezmi, ale nesmí opustit Magický kruh, Firůvko. Aspoň že se snažíš“ V jejím unaveném hlase byl znát ten obvyklý tón – čekala od ní jen další nepovedená kouzla.

Tentokrát jim dokážu, že se pletou, pomyslela si mladá dračice, když po škole spěchala za Orákulem.

Nebo to aspoň zkusí.

Tak snadné to nebude

„Tak jo,“ řekla Firůvka a nasadila si tréninkový roh. Připadala si trochu směšně – roh byl o něco větší, než by měl být, a trochu jí padal na stranu. „Na čem to zkusíme?“

„Co třeba na téhle šišce?“ navrhlo Orákulum.

Firůvka si znovu přečetla návod v učebnici a položila šišku na pařez. Nakapala si na roh tři kapky magie (přesně podle pokynů) a soustředila se. Začala dělat pohyby tak, jak to bylo popsáno v učebnici. Najednou měla pocit, že je kouzlo připravené.

„Minimis!“ vykřikla a mávla hlavou směrem k šišce.

Šiška se zachvěla. Pak začala růst. A růst. A RŮST.

„Ehm,“ řeklo Orákulum, když před nimi ležela šiška větší než pařez. „Aspoň víme, že kouzlo funguje. Jen… obráceně.“

„To se mi stává pořád,“ povzdechla si Firůvka.

„Nevadí. Zkus něco jiného.“

Druhý pokus udělali s kamínkem.

„Minimis!“ mávla Firůvka rohem.

Kamínek se nezmenšil. Zato krásně zrůžověl.

„No, jestli je tento rok oblíbená růžová, tak jsi vyhrála,“ okomentoval to kámen. „Jenže my potřebujeme malé Orákulum, ne módní Orákulum.“

Třetí pokus vyzkoušeli s větvičkou.

„Minimis!“

Větvička se vznesla do vzduchu, chvíli se vznášela – a pak najednou zmizela.

„Kde je?!“ vyjekla Firůvka.

„Nevíme,“ řeklo Orákulum a v hlase mu poprvé zazněla nervozita.

Firůvka si sedla na pařez a schovala hlavu do tlapek. „Je to beznadějné. Nic mi nejde.“

„Hele,“ přikutálelo se k ní Orákulum, „kolik pokusů jsi udělala?“

„Tři.“

„Tři za tři minuty. Ale my na to máme tři měsíce,“ povzbudivě se na ni usmálo. „Možná nemáš tak velký talent jako ostatní, ale to nevadí – půjdeme na to postupně: začneš s magií pohybů, zlepšíš si práci s tréninkovým rohem a všechno ostatní taky!“

Když Orákulum vidělo, že se Firůvka pořád tváří nešťastně, ukázalo na zvětšenou šišku: „Dovedeš si představit, kolik se nastěhuje do našeho lesa veverek, když budeš trénovat na šiškách? Veverky z tebe udělají svou královnu! Nebo alespoň hlavního zásobovače.“

A tak se spolu pustili do práce. Trénovali každý den po škole. Někdy až do setmění, kdy pak leželi na mýtince a dívali se na hvězdy. Někdy si povídali a jindy jen tak mlčeli.

***

Týdny a měsíce ubíhaly. V jejich koutu lesa se postupně vyskytlo několik obřích šišek, různobarevné kameny a jedna levitující větev (která tam visí dodnes).

Firůvka se pomalinku zlepšovala (opravdu na magii neměla talent), a tak se čím dál víc objevovaly i různé zmenšené předměty. Šištičky, kamínky, a dokonce i jeden miniaturní ponožkový pytlík (to byla nehoda a naštěstí jich měla Firůvka doma několik v zásobě).

Nakonec přišel den, kdy Orákulum prohlásilo: „Je čas na velkou zkoušku.“

Velká zkouška

„Zmenšování neživých předmětů už ti jde,“ pochválilo Orákulum Firůvku. „Teď to musíme zkusit na něčem živém.“

„Živém?!“

„No jasně. Já jsem sice kámen, ale zároveň oživlá magická bytost. Potřebuješ kouzlo zkusit na něčem opravdu živém, abys věděla, že to funguje a zabere to i na mě.“

Firůvka se rozhlédla. „A na čem?“

Vtom se o kousek dál pohnul její ponožkový pytlík. Že by slyšel jejich rozhovor a ožil?

Firůvka se k němu opatrně přiblížila, aby ho nevyplašila. Pak nakoukla dovnitř – a vykulila oči. „TA DRZOST!“

Z pytlíku na ni koukala veverka. Ta samá, co jí ukradla šišku z věštírny! Firůvka bleskově zatáhla za šňůrku a veverka byla v pasti.

„Perfektní!“ rozzářilo se Orákulum. „Máme dobrovolníka!“

„Vždyť jsme ji chytili do pytlíku!“

„No, možná je dobrovolník jen napůl,“ uznalo Orákulum. „Ale aspoň víme, že se jí líbí tvoje šišky a pytlíky.“ Pak se zamyslelo. „My ji vlastně zmenšíme pro její vlastní dobro. Když bude velká jako mravenec, tak pro ni bude každý oříšek veliký jako kus skály. Prostě pět hvězdiček z pěti!“

Jenže Firůvce se to nezdálo. Pootevřela pytlík a veverka se na ni zadívala vyděšenýma očima, které byly plné strachu. Její tělíčko se celé třáslo.

„Nemůžu,“ vydechla Firůvka a otevřela pytlík úplně. Veverka vystřelila ven a zmizela v koruně stromu rychlostí blesku.

„No né!“ Orákulum se zkoušelo tvářit zklamaně. Ale Firůvka věděla, že to tak nemyslí. Za ty dva měsíce se hodně sblížili. Teď už byli opravdoví kamarádi, kteří toho o sobě hodně ví. Bylo jim spolu opravdu dobře a pro Orákulum bylo čím dál snazší Firůvku rozesmát.

Jenže teď musela Firůvka navrhnout vážnou věc. „Musíme to zkusit na tobě.“

„Jsi si jistá, že to je dobrý nápad?“ Orákulum znělo nervózně.

„Ne,“ přiznala Firůvka. „Ale nemáme na výběr.“

Firůvka si nasadila tréninkový roh, nakapala magické kapky a zhluboka se nadechla. Začala s magií pohybů. Dneska už byla zkušenější a věděla, jak na to. Za ty dva měsíce se kouzlo naučila. Provedla všechny pohyby co nejpřesněji. Celou dobu se soustředila a teď cítila, že je hotovo.

„Připravené?“ kývla na Orákulum.

„Ne. Ale udělej to, než si to rozmyslím.“

„Minimis!“ vykřikla Firůvka a mávla rohem.

Orákulum se zachvělo – a zůstalo stejně velké. Pak otevřelo ústa.

„Fišůfko? Fšo še štalo?“

Firůvka zamrkala. „Ty… ty šišláš!“

„Ješíš, já šišlám!“ Orákulum vypadalo vyděšeně. „Fšak šem ti fíkalo, že še může štát fšecko možné!“

Firůvku přepadl podivný pocit – jako by v ní něco bublalo. Nejdřív se jí roztřásla ramena. Pak jí uniklo přidušené prsknutí. A nakonec se začala smát. Byla to úleva.

„To není fťipný!“ protestovalo Orákulum. „Špraf to! Hned!“

„P-promiň,“ koktala Firůvka mezi záchvaty smíchu. „Zkusím… zkusím to vrátit…“

Soustředila se a udělala pár pohybů. „Normalis!“ Tohle rušící kouzlo ji Dragomíra nutila trénovat každou hodinu. Asi věděla, že se Firůvce bude hodit.

Orákulum se znovu zachvělo. Pak opatrně promluvilo: „Test. Test. Jedna, dva, tři.“

„Funguje to?“

„Ano! Mluvím normálně!“ Orákulum si oddechlo. „Fuj, už nikdy nechci šišlat!“

„Promiň. Zkusím to znovu.“

„Počkej, co?!“

„Minimis!“ zkusila to Firůvka znovu, s trochu jinou intonací.

Orákulum se začalo ztrácet. Ne mizet – stávalo se průhledným, jako by bylo ze skla. Chvíli nevědělo, co se děje, pak se na sebe ale podívalo.

„Ježišmarjá, já se vidím skrz! A kde mám střeva?“ vyděsilo se, ale pak se trochu uklidnilo. „Jo počkat, já nemám střeva, já jsem šutr.“

Firůvka se už začínala smát, když si všimla, že něco není v pořádku. Její kamarád byl čím dál víc vystrašený.

„Vrať to! VRAŤ TO HNED!“ Orákulum křičelo tak zoufale, jak ho nikdy předtím neslyšela. „JÁ NECHCI BÝT NEVIDITELNÝ!“

Rychle připravila rušící kouzlo: „Normalis!“

Orákulum pomalu ztmavlo. Leželo na mechu a těžce oddechovalo.

„Promiň,“ špitla Firůvka. „Já…“

„To je v pořádku,“ řeklo Orákulum, ale hlas se mu třásl. „Jen… jen už to nezkoušej takhle.“

Proč ho průhlednost tolik vyděsila? napadlo ji. Ale nezeptala se. Zatím ne.

Dva dny do obřadu

Firůvka začínala být zoufalá. Zmenšovací kouzlo už fungovalo spolehlivě – na všechno kromě Orákula. Kromě neživých předmětů už měli miniaturní květiny, keříky i docela prťavý stromeček. V tom bydlela miniveverka (přihlásila se dobrovolně).

Ovšem v případě Orákula se zdálo, že oživlý kámen s magickou bytostí uvnitř nějak kouzlu vzdoruje. Pokaždé zafungovalo jinak a Orákulum to snášelo čím dál hůř.

Firůvka se začínala bát, že nakonec půjde na obřad sama.

„Mám pocit, že jsme blízko. Ale něco nám uniká,“ prohlásila nahlas dračice po dalším neúspěšném pokusu. Naštěstí se už nikdy nezopakovalo kouzlo s průhledností. Ale stejně měla dojem, že takhle příhoda s neúspěšnými pokusy nějak souvisí.

Orákulum mezitím zjišťovalo, co je z něj tentokrát. Bylo stejně velké jako předtím, jen teď bylo… měkké. Vypadalo jako plyšový polštářek ve tvaru kamene. Firůvka do něj dloubla prstem. Důlek se pomalu narovnal.

„Jsem houba?“ zeptalo se Orákulum zděšeně. „Řekni mi, že nejsem houba na mytí nádobí!“

„Ne, jsi spíš… plyšák,“ uklidňovala ho Firůvka a sedla si do trávy. „To nemá cenu. Nejde to. Moje magie na tebe prostě nefunguje.“

„Funguje,“ oponovalo Orákulum. „Měníš mě pořád, ale nikdy nezmenšíš. Něco tomu brání.“