Cesta srdce

Firůvka si povzdechla a sedla si do trávy vedle plyšového polštářku, který byl ještě před chvílí mluvícím kamenem. Slunce se pomalu sklánělo k západu a barvilo oblohu do oranžova. Dva dny. Do obřadu zbývaly jen dva dny.

Podívala se na Orákulum. Proč to nejde? ptala se sama sebe. Proč se zmenší každá hloupá šiška, ale můj nejlepší kamarád ne?

Natáhla tlapku k tréninkovému rohu, ale pak zaváhala. Co když zkusí další kouzlo a Orákulum se promění v bublinu? Nebo v něco tekutého a vsákne se do země?

Ne. Dost kouzlení.

„Mám pocit, že mi něco neříkáš. Pokaždé, když vyslovím Minimis, vnímám… odpor. Jako by ses mé magii bránilo.“ Orákulum se zavrtělo, ale stále mlčelo. „Jak se u toho cítíš?“

„Cítím, jak do mě proudí magie. Pak najednou dostanu strach.“

„A čeho se bojíš?“

„Nevím.“ Orákulum znělo zmateně. „Opravdu nevím. Při představě, že se zmenším, mě ten strach zaplaví a úplně ochromí. A najednou je kouzlo pryč.“

Firůvka se zamyslela. „Když jsi bylo průhledné, křičelo jsi, že nechceš být neviditelné,“ řekla pomalu. „Proč tě to tak vyděsilo?“

„To ta díra,“ hlas Orákula se zachvěl. „Sto let jsem tam bylo zavřené, Firůvko. Nikdo mě neviděl, nikdo mě nehledal, nikdo si na mě nevzpomněl.“

Firůvka cítila, jak se jí svírá srdce.

„Když jsem velké,“ pokračovalo Orákulum tiše, „aspoň o mě někdo zakopne. Aspoň mě někdo VIDÍ. Ale když budu malé…“

„… budeš neviditelné,“ dořekla Firůvka šeptem. „A bojíš se, že na tebe všichni zapomenou.“

Natáhla se a vzala Orákulum do náruče. Pevně ho objala. V téhle plyšové variantě to šlo docela snadno.

„Poslouchej mě,“ řekla rozhodně. Sáhla do kapsy a vytáhla svou slavnostní čelenku. „Vidíš to?“ ukázala mu ji. „Udělám ti lůžko v čelence. Přímo uprostřed, na čele, aby tě všichni viděli. Nebudeš schované – budeš klenot. Ten nejvzácnější, jaký kdy nějaká dračice nosila.“

Orákulum na ni hledělo.

„A slibuju, že o tebe budu pečovat víc než o šátek po mamince,“ pokračovala Firůvka. „Budeš moje malé Orákulko.“

Chvíli bylo úplné ticho. Pak z Orákula spadlo něco, co v něm bylo celé ty týdny – nebo spíše celé roky. Strach a samota.

„Tak do toho, Firůvko,“ špitlo. „Udělej ze mě klenot.“

Mladá dračice si nasadila roh a nakapala do jeho spirály trochu magie. Pak zavřela oči a začala dělat naučené pohyby. Nemyslela na to, aby byl kámen malý. Myslela na to, jak se bude vyjímat na čelence. Jaký bude mít výhled a co všechno spolu asi zažijí.

„Řekneme to společně,“ zašeptalo Orákulum, když vidělo, že je kouzlo připravené.

Oba se nadechli. „Minimis!“ zaznělo dvojhlasně.

Kolem nich se prohnal závan větru, který donutil Firůvku přivřít oči. Když je otevřela, ležel v trávě malý, dokonale kulatý oblázek, podobný velké minci. Byl hladký, lesklý a na jeho povrchu se rýsoval malý spokojený úsměv.

Firůvka ho opatrně vzala do dlaně. Srdce jí bušilo tak nahlas, že ho určitě slyšeli až v osadě.

„Páni,“ ozval se tenký, pisklavý hlásek. „Tvoje ruka je obrovská! A vidím ti do nosu! To je výhled!“

Firůvka se rozesmála, ale v očích měla slzy. Dokázali to. DOKÁZALI TO! 

Pisklavý hlásek se znovu ozval: „Tak na co čekáš? Máme dva dny na to, abychom doladili moji pozici na čelence. Musím mít perfektní výhled, nechci koukat Dragomíře na nohy!“

Firůvka se usmála. „Bude to těžké, Orákulko?“

„Lehčí než zmenšovací kouzlo. Ty to zvládneš,“ malý kámen se pousmál a dodal:

„Věřím ti.“

Firůvka tušila, že je to poprvé, co to Orákulum někomu řeklo.

Den D

Ráno před obřadem bylo plné shonu a nečekaných novinek. Firůvka si právě připínala čelenku s Orákulem, když uslyšela, jak se dole hádají tatínek s její nevlastní maminkou.

„… musíme pokračovat v hledání!“ říkal tatínek.

„Obřad se nedá odložit,“ namítala maminka. „Hvězdy čekají jen dnes v noci. Další příležitost bude za rok.“

Firůvka sešla dolů. „Co se děje?“

Tatínek se na ni podíval unavenýma očima. „Ilík zmizel. Hledáme ho už od včerejška.“

Ilík? Mladšího brášku Áji a jeho partu znala celá osada díky jejich průšvihům. Ale být pryč celou noc? To bylo moc i na Ilíka.

Když tatínek odešel, Firůvka vyběhla ven a rozhlédla se, jestli ji nikdo nevidí. Pak zašeptala směrem k čelence: „Orákulko? Víš, kde je Ilík?“

Chvilku bylo ticho. Pak se ozval tichounký hlásek: „Je v lese.“

„V jakém lese? Kde přesně?“

„V lese,“ zopakovalo Orákulum. „Víc nedokážu říct. Vidím, že je živý. V obyčejném lese… rostou tam duby.“

„Ty nevíš, kde přesně je?“ Firůvka nechápala. „Vždyť víš všechno!“

„No, vlastně spíše dokážu odpovědět na každou otázku.“ Orákulum znělo trochu dotčeně. „Odpověď jsi dostala. Jsem Orákulum, ne nějaký kompas.“

Firůvka si povzdechla. Aspoň věděla, že Ilík žije. Bude muset vymyslet, jak to po obřadu říct Áje.

***

Odpoledne se Firůvka přidala k ostatním dračicím, které se shromažďovaly v Magickém kruhu. Všude panovala slavnostní atmosféra, voněly květy ohnivky a hrála tichá hudba. Kdyby jen nebyla tak nervózní. Už ji zase přestával poslouchat ocas.

Zato Orákulum bylo nadšené: „Tohle je daleko lepší než cestovat v ponožkovém pytlíku!“ pozpěvovalo. „Všechno vidím, a navíc mám nožičky. Zahni doprava… a teď doleva!“

„Firůvko!“ přiběhla k ní Téa a hned si všimla čelenky. „Jé, ty máš krásnou čelenku! Ten kamínek uprostřed – odkud ho máš?“

Firůvka cítila, jak jí stoupá krev do tváří. „Vyrobila jsem si ho sama,“ řekla. Vlastně to nebyla lež. Technicky vzato.

„Vážně? Je nádherný!“ Téa se naklonila blíž. „Skoro to vypadá, jako by se usmíval.“

„To je… optický klam,“ vyhrkla Firůvka rychle. „Ehm. Díky. Musím jít!“

A utekla dřív, než si Téa všimla, že na ni „optický klam“ zamrkal.

Druhý úkol

Průvod ke Zřídlu začal, když obloha úplně zčernala a rozzářily se na ní miliony hvězd.

Firůvka kráčela za Téou a Mínkou, snažila se klidně dýchat a nepřemýšlet o tom, co má na hlavě. Co když u Zřídla spustí přítomnost Orákula nějaký magický poplach? Tahle obava ji udržovala v napětí.

Všude kolem zpívaly dračice, v rukou držely svítící krystaly. Bylo to krásné. A bylo to k nevydržení.

„Neboj se,“ zašeptalo Orákulum tak tiše, že to slyšela jen ona. „Žádná magická ochrana mě neodhalí. Posledních sto let jsem byl v Magickém kruhu, vzpomínáš? Jsem tu jako doma.“

To Firůvku trochu uklidnilo. Čelenka jí pevně seděla a Orákulum mlčelo – možná to přece jen všechno proběhne v klidu.

„Jééé, podívej!“ vypískl hlásek na jejím čele. „Támhle letí světluška! Vidíš ji? Ta je velká! A má… jé, ona narazila do stromu!“

Firůvka sebou trhla a otočila se za světluškou. Jenže její ocas nečekaně švihl tam, kam neměl, nohy se jí zamotaly a –

„Uááá!“

Vyletěla dopředu a vrazila do Mínky. Obě zavrávoraly. Firůvka musela mávnout křídly, aby nespadla.

„Promiň! Promiň!“ šeptala rudá až za ušima.

Vedle ní se vesele ozvala Ája: „Až budu mít magický roh, vyčaruju ti jednu nohu navíc, abys měla to své zakopávání víc pod kontrolou.“

Firůvka se nervózně uchechtla. Kdyby tak ostatní dračice věděly, že nepotřebuje nohu navíc. Potřebuje vypínač na mluvící kameny!

„Pardon,“ špitlo Orákulum z čelenky. „Ta světluška ale fakt narazila. Měla jsi to vidět.“

Zřídlo vypadalo úplně jinak, než si ho Firůvka představovala. Bylo nádherné! Skalní stěny porostlé svítícím mechem. Kořeny stromů natahující se k vodě. A ta hladina – tmavá, hluboká, plná mihotajících se světélek.

„Konečně,“ vydechlo Orákulum a v jeho hlase nebyl žádný humor. Jen posvátná úcta. „Na to jsem čekalo sto let.“

Dračice se rozestoupily do kruhu a začaly odříkávat zaříkadlo v prastaré dračí řeči. Jejich rohy se rozsvítily. Nad Zřídlem se pomalu objevila Pramáti dračice.

Firůvka zapomněla dýchat. Postava měla roztažená křídla, laskavou tvář a oči, které jako by viděly všechno a všechny.

Najednou se Pramáti podívala přímo na Firůvku. Ne – ne na Firůvku. Na čelenku.

Orákulum se ani nehnulo.

Firůvka přestala dýchat. Co když –

Ale Pramáti se jen neznatelně usmála. Jako by zdravila starého přítele. Pak odvrátila pohled a ze spirály v její hrudi vyletěl první křišťálový motýl.

„Ona mě poznala,“ zašeptalo Orákulum tak tiše, že to skoro nebylo slyšet.

První magický motýl doletěl k Tée. Druhý k Mínce. Třetí –

Třetí mířil k Firůvce. Ale pak jako by zaváhal. Zakroužil. A na vteřinu – na jednu děsivou vteřinu – to vypadalo, že přistane na Orákulu místo na čenichu.

Firůvka zatajila dech.

„Ne na mě, ty moulo,“ syklo Orákulum a fouklo, aby ho odehnalo. „Na NI!“

Jako by ho magický motýl uslyšel. V poslední chvíli změnil směr a usedl Firůvce přesně na pupen. Jeho křídla se zatřepotala, oslnivě zazářil – a Firůvka cítila, jak do ní proudí magie. Teplá, silná, jako objetí.

Její roh začal růst.

Firůvka cítila jeho váhu, ale bylo to příjemné. Správné. Jako by celý život čekala na tenhle moment.

„Máš ho,“ dojatě zašeptalo Orákulum, když vidělo krásnou elegantní spirálu. „Máš svůj roh, Firůvko.“

Kouzlo procitnutí květů

Po obřadu se dračice vrátily na mýtinu Magického kruhu, kde na ně čekala ještě zkouška – kouzlo procitnutí květů.

Firůvka se postavila před svůj květináč se zeminou s prutem zlatého deště a pokusila se soustředit. Jenže Orákulum ji pořád rozptylovalo.

„Uvolni ramena. Ať nevypadáš jako žížala po útoku komárů.“

Konečně se jí podařilo rozpálit (tedy spíše jen rozblikat) svůj nový magický roh a začít dělat naučené pohyby.

„Zpomal, prosím!“ zašeptal kámen se zoufalstvím v hlase. „Tys neříkala, že to při kouzlení bude tak houpat. Už se mi chce zase blinkat… Škyt!“

Jak se můžu s Orákulem na čele soustředit na kouzlo? posteskla si v mysli Firůvka a snažila se pokračovat v magii pohybů. Vtom se hlasy ostatních dračic ztišily. Chvíli jí trvalo, než si to uvědomila. Zmateně se rozhlédla a pak uviděla výtvor Áji. Její prut díky kouzlu vyrostl a stal se z něj keř. Obrovský, divoký keř zlatého deště.

„No ty dračí brďo!“ Firůvka se neudržela.

„Páni,“ hvízdlo tiše Orákulum. „Ta holka má páru! Vidíš tu auru? To není obyčejná magie. To je síla dávných mágů.“

Nakonec se všechno zdálo být v pořádku. Oslava, úspěch, krása. A vtom se to stalo. Dragomíra se s výkřikem zhroutila k zemi. Dračice kolem začaly křičet, ale Firůvka vnímala něco jiného. Orákulum na jejím čele najednou zledovatělo.

Dragomíra ležela na zemi a mumlala tři slova: „On se vrací.“

„Slyšíš to?“ šeptalo Orákulum.

„Co to znamená?“ zeptala se Firůvka, celá vyděšená.

„Je to pravda,“ špitlo Orákulum a jeho hlas se třásl. „Cítím to. Něco se probouzí. A vrací se zpátky.“

Když odcházely domů, Firůvka už nemyslela na oslavy. Hladila na čele malý kamínek, který byl stále studený strachy. Splnila druhý úkol. Ale místo radosti cítila, že se pro draky v osadě něco změnilo a nepůjde to vrátit zpět.

Staré tajemství

Cesta domů byla neobvykle tichá. Firůvku celou dobu na čele studil malý kamínek. Od chvíle, kdy se Dragomíra zhroutila, z něj nevyšel jediný vtípek.

Jakmile za sebou zavřela dveře svého pokoje, opatrně sundala čelenku a vyjmula z ní Orákulum. Položila ho na polštář.

„Jsi v pořádku, Orákulko?“ zeptala se šeptem.

Kámen se zachvěl. „Bojím se, Firůvko,“ ozval se jeho hlásek, který nebyl pisklavý, ale unavený. „Ta temnota… tu si pamatuju. Je to dávno.“

Pak se znovu odmlčel. Za oknem šuměl vítr v korunách stromů.

Nakonec si Firůvka začala v zrcátku prohlížet svůj nový magický roh. Měl krásnou spirálu a byl svěže zelený. Zajímalo by ji, jak dlouho bude trvat, než získá tmavě modrou barvu.

Po chvíli ticha Orákulum znovu promluvilo, ale tentokrát zněl jeho hlas jinak. Teple a vlídně.

„Splnila jsi druhý úkol, Firůvko. Vím, že to pro tebe nebylo snadné. A já… já ti děkuju. Za všechno.“

Firůvka se usmála. „Takže teď mě čeká ještě třetí úkol a pak se konečně dozvím pravdu o mamince?“

„Ne.“

„Ne?“

Orákulum se pousmálo. „Jsme kamarádi a kamarádi si neříkají pravdu jen za odměnu. Řeknu ti to teď. Hned. A pak tě bude čekat ještě jeden úkol – jiný, než který jsem pro tebe chystalo.“

Firůvce se rozbušilo srdce.

„Vím, co se stalo tvojí mamince,“ začalo Orákulum jemně. „A taky vím, proč ti o tom tatínek nikdy neřekl. Není to proto, že by si myslel, že jsi moc malá.“

„Tak proč?“

„Tatínek ti to neřekl, protože to nedokázal.“ Orákulum se odmlčelo. „Víš, Firůvko… když někdo ztratí někoho, koho miluje, moc to bolí. Musel svůj smutek uzamknout hluboko v srdci. Nechtěl ti ublížit mlčením.“

Firůvka mlčela.

„Pokaždé, když se na tebe tatínek podívá, vidí ji v tobě. Máš její oči. Její úsměv,“ Orákulův hlas byl tichý. „Bojí se, že až ti řekne pravdu, bude muset znovu prožít ten den, kdy se s ním tvoje maminka loučila. A taky se bojí…“ Orákulum zaváhalo. „Bojí se, že si budeš myslet, že za to můžeš ty.“

Firůvka cítila, jak se jí svírá hrdlo, a oči se jí zalily horkými slzami. „A… můžu za to?“

„Ne, Firůvko. Vůbec ne.“ Orákulův hlas byl pevný, ale laskavý. „Tvoje maminka byla mocná, ale křehká. Věděla, že přivést na svět dráče ji bude stát spoustu sil. Možná všechny její síly. Ale chtěla tě víc než cokoliv na světě.“

Firůvce tiše stékaly slzy po tvářích, ale nepřerušovala ho.

„Proto si s tebou tatínek nedokázal promluvit,“ pokračovalo Orákulum tiše. „Některá slova jsou tak těžká, že je drak nezvládne vyslovit. I když chce. I když ví, že by měl.“

V pokoji bylo ticho. Firůvka si utírala oči maminčiným šátkem.

Orákulum se na ni smutně usmálo. „Teď ti musím prozradit, že Dragomíra za mnou byla ve skutečnosti dvakrát. Když začala tvoje maminka chřadnout, přivedla ji ke mně. Doufala, že jim dokážu poradit.“

Firůvka si otřela oči. „Ty jsi vidělo moji maminku?! Jaká byla?“

„Byla už hodně nemocná, ale nevzdávala se. Měla stejné oči jako ty. A na rozdíl od Dragomíry se mě neptala, jak se může vyléčit. Zajímalo ji něco jiného.“

„Co?“

„Chtěla vědět, jestli budeš šťastná.“

Firůvka polkla. „A… a co jsi jí řeklo?“

„Pravdu,“ Orákulum se usmálo a v očích mu trochu zajiskřilo. „Řeklo jsem jí, že jednou zachráníš starého, upovídaného kamaráda z díry. A že vás oba čeká úžasné dobrodružství.“

„Takže věděla o nás dvou?“

„Věděla, že na tebe někdo bude čekat. Někdo, s kým si pomůžete navzájem.“

Firůvka vstala, vzala Orákulum do dlaní a přitiskla si ho k hrudi.

„Děkuju,“ zašeptala.

„Nemáš za co,“ Orákulum znělo trochu rozpačitě. „A teď mě pusť. Jsem sice kámen, ale ty tvoje horké dračí slzy by mě mohly začít rozpouštět.“

Firůvka se zasmála a najednou se cítila nějak lehce. Přesto jí na srdci ležela ještě jedna otázka.

Třetí úkol

„Orákulko?“

„Hm?“

„Teď jsem se dozvěděla pravdu. Pak splním poslední úkol a… a naše dohoda skončí,“ Firůvce se trochu zachvěl hlas. „To znamená, že pak odejdeš?“

Orákulum se na polštáři ani nepohnulo. „Odejdu?“ zopakovalo nechápavě.

„No… teď, když jsi volné, asi budeš chtít cestovat. Nebo se necháš uctívat v nějakém chrámu,“ Firůvka sklopila hlavu. „Asi nebudeš chtít zůstat s nešikovnou dračicí, která tě nosí v ponožkovém pytlíku a občas ti způsobí mořskou nemoc.“

A úplně potichoučku dodala: „Nechci o tebe přijít.“

„Zbláznila ses?“ zakoulelo Orákulum očima. „Cestovat? Víš, jak je to únavné, když nemáš nohy? A chrám? Pche! Být v chrámu je nuda. Tam se nic neděje, jen se tam práší a všichni šeptají.“

„Takže… zůstaneš?“

„Nikam se nechystám, Firůvko,“ mile se usmálo. „Dlouho jsem na tebe čekalo. Víš přeci, co jsem předpovědělo tvojí mamince. Čeká nás spousta dobrodružství!“

Firůvka se rozzářila. Ze srdce jí spadl balvan větší než dračí domek.

„Tak,“ vydechlo Orákulum spokojeně. „Teď, když jsme si to vyjasnili, zbývá poslední úkol. Je trochu jiný, než jsem plánovalo.“

Firůvka vesele přikývla. „Co mám udělat? Vystrašit strašilo? Najít poklad? Přeplavat oceán?“

„Nic z toho,“ Orákulum už zase znělo vážně. „Třetí úkol je těžší.“

„Těžší než oceán?“

„Mnohem těžší.“ Orákulum se na ni podívalo. „Jdi za tatínkem. Řekni mu, že už všechno víš. A odpusť mu.“

Firůvka na chvíli zaváhala. Na tohle ještě nebyla připravená. Raději by se znovu vloupala do Dragomířina kabinetu, než se dívala do tatínkových smutných očí.

„Běž,“ popoháněl ji kámen. „Temnota se vrací, Firůvko. A v takových časech nesmí být rodina rozdělená tajemstvím.“

Firůvka vstala. Sevřela Orákulum v dlani a vyšla z pokoje.

Tatínek seděl v křesle u vyhasínajícího krbu. Vypadal starší a unavenější než kdy dřív. Na stole ležela mapa Beskyd. Prstem hledal místa, kde by mohl být Ilík.

„Tati?“

„Co se děje, zlatíčko?“ tatínek se otočil. „Proč ještě nespíš? Dnešek byl náročný.“

Firůvka k němu došla. Viděla, jak se mu pohled stočil na její nový magický roh. A pak na šátek kolem krku, který byl mokrý od slz.

Přišla blíž a sedla si vedle něj. „Já vím o mamince. Vím, co se jí stalo,“ řekla tiše.

Tatínek zbledl. Mapa zašustila pod jeho tlapami. „Firůvko, já…“

„Počkej,“ položila mu tlapku na rameno. „Nech mě domluvit. Vím, že byla nemocná. Vím, že věděla, že moje narození nemusí přežít. A vím, že ses bál mi to říct.“

Tatínek sklonil hlavu.

„Měl jsem ti to říct už dávno,“ zašeptal. „Nechtěl jsem, aby ses trápila. A bolelo to tak moc, že jsem nedokázal…“

„Teď už se netrápím, tati.“ Firůvka ho objala kolem krku a cítila, jak se jí znovu derou slzy do očí. „A nezlobím se. Rozumíš? Jsem sice popleta, ale něco vydržím.“

Tatínek ji pevně objal. Pevně, jako by ji nechtěl nikdy pustit. „Promiň,“ zašeptal ještě jednou.

„Pšt.“

Dlouho tam tak seděli. Jen otec a dcera. A s nimi jeden malý kamínek v kapse, který spokojeně hřál.

„Tati?“ ozvala se Firůvka.

„Ano, vajíčko?“ Tatínek se poprvé po letech opravdově, uvolněně usmál a nenápadně si utřel slzy.

„Když už nemáme tajemství, musím ti něco ukázat. Nebo spíš… někoho.“

„Někoho?“

Firůvka sáhla do kapsy a vytáhla malý kulatý kamínek.

„Tohle je Orákulko. Můj kamarád. A bude tu s námi bydlet.“

Orákulum na dlani zamrkalo a vesele proneslo: „Dobrý večer! Doufám, že máte rádi hádanky, protože já jich umím tisíce! Škoda, že jsem kámen, protože jinak by mi z toho dojetí vyhládlo.“

Tatínek zíral na mluvící kamínek. Pak na svou dceru. A pak se začal smát, až se jejich domek otřásal. „Ty jsi opravdu celá maminka,“ řekl a pohladil Firůvku po hlavě. „Tak ho přivítej do rodiny.“

Chvíli si povídali a najednou jim všem bylo dobře a veselo.

„Počkej,“ zarazil se tatínek a podezřívavě se podíval na Orákulum. „Říkala jsi, že ví všechno?“

„No… umí odpovědět na každou otázku,“ připustila Firůvka.

„Tak mi schválně řekni,“ obrátil se tatínek na kámen, „kam se mi v tomhle domě pořád ztrácí ponožky? Zrovna nedávno mi zmizel můj oblíbený pár.“

V místnosti nastalo hrobové ticho.

Firůvka zrudla jako ohnivka a Orákulum se zakoktalo: „Ehm… ponožky? Vidíte, to je… ehm… složitá otázka. Velmi složitá. Vlastně je to velká záhada vesmíru. A hvězdy o tom mlčí.“

 „Myslím, že je čas jít spát!“ vyhrkla mladá dračice. Přitom nenápadně kopla nohou pod stůl, kde tušila schovaný ponožkový pytlík. Popadla kámen a zamířila do svého pokoje.

Tatínek se za nimi díval a kroutil hlavou, ale v očích mu hrály veselé jiskřičky.

Zatímco venku nad Beskydami zakryly hvězdnou oblohu temné mraky, v malé dračí chaloupce se svítilo. Bydlela tam rodina, která k sobě konečně našla cestu. A Firůvka věděla, že ať se stane cokoliv, zvládnou to.

Protože takhle nějak vypadá rodina: trochu rozbitá, trochu zvláštní, s mluvícím kamenem a ponožkovým tajemstvím. Ale pohromadě.

KONEC